Kyo-chan

Žánr: Tragédie, depresivní

Obsah: Jaké to je být malým zvířátkem, který se vyhrabe z vlastního hrobu? 

Poznámka: Znáte mého králíčka? Anebo lépe - znali jste mého králíčka? Pochybuji. Černé ušaté stvoření s tou nejmilejší povahou, jakou kdy svět poznal. Dvě velká hnědá kukadla zvědavě zkoumající vše ve svém okolí. Obrovské šedé tlapky opatrně i zbrkle našlapující na hladkou plovoučku. Jeden malý, rok starý králíček, který svět opustil až příliš brzy a ve svém páníčkovi tak zanechal obrovskou trhlinu. 

Tato povídka nemá smysl - ani by ho mít neměla - ne pro ty, kteří "nevědí". Pro mě má však jeden obrovský význam - naději. Když jsem to krásné, milované stvoření nalezla mrtvé na zemi, život se mi obrátil naruby. Možná Vám přijde divné, jak člověk může až takto přehnaně reagovat na smrt zvířete. Ale já takto reaguji na smrt každého tvorečka, který se mi jen trochu dostane pod kůži. A Bobeš/Kyo byl můj miláček, na kterého nikdy v životě nechci zapomenout...protože jsem ho z celého srdce milovala. Tak jak jen páníček může mít své zvíře rád. 

...

     V té noře stál, malý a skrčený. V očích plál zvířecí smutek, strach vylézt ze své skrýše. Shrbeně pozoroval své okolí. Sledoval černé siluety procházející nad jeho dírou – nevšímající si ho. Hlad jej nutil tiše pískat, bok ho pálil bolestí.

Zlomená žebra? Vnitřní krvácení?

Vždyť padal tak dlouho – a přitom dopad byl tak krátký a tvrdý. Stěží si představit, že to mohl přežít. Se svou malou váhou a ještě menší výškou. Možná měl štěstí, možná ne, ale byl tu sám - zmrzlý a hladový, mokrý do morku kostí jak neutichající slzy nebes stále dopadaly na jeho černou jemnou srst.

Možná by plakal, kdyby mohl, možná však cítil vysvobození?

Byl tu dřív pán, že? Mladý, starostlivý, laskavý. Staral se o něj s láskou a péčí. Bál se o jeho bezpečí. A pak…jediná chyba. Jediná špatně namíchaná barva a celé dílo bylo zkaženo, stejně jako vztah mezi nimi.

Ušima se dotýkal mokré hlíny. Studila, nutila jej třást se zimou, ale i tak – ty vzpomínky, dobré i zlé, ty mu přeci jen dodávaly trochu tepla.

Byla tu kdysi krabice. Chlácholila ho ke spánku. Byl v ní zavřený, snad jej pán již nechtěl?

Když se probudil, byl pod hlínou. Pod tou zlou a nepřátelskou hlínou, která mu spadala do očí a do nozder. Uši měl po celou dobu sklopené, odvahu je zvednout neměl.

Tehdy se z té krabice nějak dostal, už ani nevěděl jak. Měl závratě, bolela ho hlava a z jedné nozdry mu nejspíš tekla krev. Snad upadl – snad ta vzpomínka na vysoký balkón byla pravdivá…nevěděl. Ale i přes tu bolest měl v sobě nutkavou touhu dostat se ven z toho temného černého místa, ze kterého mu ožívaly představy na zlá stvoření. A tak se tenkrát zvedl, prohryzal se z krabice ven, a když naň začala po kusech dopadat první zmáčená hlína (asi pršelo), kopal packami a hlavou odhazoval přebytečné bláto, které mu padalo do tlamičky a dusilo jej.

Světlo. Viděl bílé prudké světlo, nehybně stojící na místě pár metrů od něj. Touha po svobodě byla větší, a tak hrabal a hrabal…

Dostal se ven, ano, dokázal to. Z té díry, snad nějaké hrobky, nebo spíše snahy o ní.

Otočil se kolem své osy – musel to udělat několikrát, protože to tu neznal, nebo si to místo alespoň nepamatoval.

První, co ho ťuklo do čumáku, byl amatérsky sestavený kříž z kusů větví, svázaných proutky. Nepoznával ho, jistě jej nikdy předtím neviděl, za to však mokrá tráva a vůně květů ho dokázala ve vzpomínkách uvést na správné místo.

Park? To bylo to místo, ne moc známé, ale přeci jen tu už někdy byl. Pamatoval si tu asfaltovou cestu, která byla kousek od něj. Tenkrát po ní se svým pánem šel. Šli spolu k nějaké podivné skupince dalších lidí s jedním psem. Snad Nella se ten čokl jmenoval – nevěděl, tehdy ho jen zajímalo, zda ho to rozdováděné štěně sežere, nebo ne.

Nesežralo, naštěstí, ovšem to stále nevysvětlovalo jeho momentální situaci.

Proč se probudil v krabici? Pohřbený pod tenkou vrstvou hlíny?

Teď už to ale bylo vlastně jedno. V té noře zůstal doteď. Jedl trávu, pil vodu, která stékala z listů stromů. I přesto byl však hladový a neskutečně vyčerpaný.

Ale co ze všeho vůbec nechápal…kam zmizel jeho pán? Provedl něco, za co měl být nyní potrestán?

Nevěděl to a snad to vědět ani nechtěl. Jediné, co věděl, bylo, že přežití je momentálně jeho největším úkolem. A možná pak, až listy na stromech zhnědnou a spadají k zemi, přijde si jeho pán pro něj a vezme jej v smilování. Opět se o něj bude starat tak, jako dřív, hladit jej a škrábat, ale nejdřív…prosím, prozraďte mu, proč ten kříž za jeho zády dál tak vzpřímeně stál a krabice, v níž byl zakopán, již byla celá rozežraná? A proč byl vlastně v tom malém hrobečku pod křížem zakopán..?

Čert ví…

Můj milovaný Kyo/Bobíšku, věř mi, že v mém srdci vzpomínka na Tebe nikdy nevybledne.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.