Lhostejnost

     Lhostejnost patří v dnešním světě ke zcela obvyklým věcem. Jen málokdy se stane, aby cizí člověk pomohl jinému člověku v nouzi. A mnohdy ne jen cizímu, ale i vlastní rodině. Těžko však říci, kdy se svět začal ubírat tímto směrem a kdy přesně vlastně lhostejnost ovládla tuto zem.

     Když se nad tím tak zamyslím, možná to všechno začalo už ve starověku. Bohatší se již tehdy naparovali nad chudšími. Živili se jejich utrpením a škemráním o pomoc. Zatímco ti nepříliš šťastní trpěli hladem, oni se veselili nad stolem plným jídla. Tehdy nejspíš lhostejnost získala svou pravou tvář. Dalo by se určitě spekulovat i o našich zvířecích předcích, ale ti nebyli natolik rozumní, aby dokázali rozeznat dobro od zla. Lovili pro svou vlastní potřebu, aby ukojili svůj hlad, namísto lidí dnešních, kteří brutálně zabíjejí zvěř pro jejich kůži, kly a rohy – a je jim jedno, kolik ras už takovýmto jednáním zahubili.

     Lhostejnost je slabost. Jistě, existuje spousta druhů lhostejnosti. Jednou se může vypadat jako strach, jindy jako arogance nebo bezcitnost, ale velice často je to prostě lenost. A právě lenost je to, co v dnešní moderní době ovládá lidstvo.

     Řekněte mi, proč by jinak mladý zdravý kluk nepomohl slabé ženě s kočárkem při nástupu do autobusu? Proč by někdo jen tak odhazoval odpadky na zem? Proč by člověk ignoroval potřeby druhých, když ty jeho už byly naplněny?

     Věřím, že svět se řítí do záhuby. Nepotrvá to dlouho a nakonec i ti poslední zbylí starostliví lidé vyhynou a nastane ta pravá éra lhostejnosti. Zapomene se na lidskost, soucit a pochopení. Vždyť již dnes bylo vyvražděno tolik zvířat. Zničeno tolik životů. Promarněných tolik šancí! A nestálo zatím nic jiného, než právě lhostejnost. A víte, co je nejhorší? Jakmile se jednou stanete obětí lhostejnosti, začnete jí sami propadat. Když po Vás bude někdo žádat pomoc, řeknete si: „A proč bych ti já pomáhal, když jsi mi ty minule nepomohl?“ A proto se opravdu bojím o budoucnost této země. Už dnes jsou lhostejní lidé ve vyšších postech společnosti a stále jim prochází jejich nezájem. Pro vlastní štěstí utrácejí a zpronevěřují miliony. Ignorují svět pod svýma nohama a ve vlastních očích vidí jen sebe.

     Ráda bych znala lék na tuto nemoc. Ano, nazývám to nemocí, neboť nemoc je to, co ničí životy. A to podle mě lhostejnost dělá. Kazí charakter a morálku.

     Budu doufat a možná se i modlit za to, aby lidé procitli. Aby se zamysleli nad svými činy a přestali jednat jen ve vlastní prospěch. Protože jen tehdy, až jeden podá druhému v nouzi pomocnou ruku, bude možné obnovit tento svět a začít jej budovat od začátku.