Za stádem koní

Žánr: Psychologické, depresivní

Věková hranice: od 12ti let

Obsah: K tomu se snad ani nedá nic napsat..:)

...

Krajina byla pokryta čistým třpytivým sněhem.  Jeho čistota předčila i bělostné nebe, na kterém sem tam plul šedý smutný mrak.

 Pod ponurou oblohou se zřelo pět vraníků. Běželi, jako by jejich kopyta zapadala do zelenkavé trávy a ne do studeného závoje, jenž se s každým jejich krokem trhal na malý prašan, který poletoval kolem jejich zběsilých těl a chladil jejich zpocené krky. Jejich cval za nimi zanechával ozvěny běhu a vůz, který měli připevněný za výstroj za svými zády, jen stěží stačil jejich rychlosti.

Černý kočár se houpal v rytmu stop a sem tam měl namále, aby se nepřevrátil. Oři cválali i nadále lehce, jakoby měli křídla a vznášeli se nad zemí, avšak v očích se jim zřel zvláštní záblesk. Záblesk odhalující strach, zděšení a snahu uprchnout. Jejich volnost byla na vlásku. Řemeny každým krokem povolovaly, až skončily na poslední šňůře, držící vůz za koňmi.

První z ořů, jenž vedl celou skupinku, spěchal nejvíce. Jeho bílá lysina se ztrácela ve třpytu dopadajícího sněhu, který jej svým divokým tancem popoháněl k ještě rychlejšímu běhu.

Otěže se napnuly, jakoby hlásily zvěři, aby se zastavila, avšak koně naopak o to víc zrychlili. Uháněli, jakoby za sebou měli samotnou smrt. A když se poslední provazec utrhl, svobodně zařehtali, až se jejich hlas rozlehl celým krajem. Vůz, který tahali za sebou, začal pozvolna zpomalovat, narážeje do kamení, přeplétajícímu se mu pod kola.

 Jedna z překážek stála přímo před ním. Narazil do ní vší silou, drtě tím celou svou přední část namaděru. Jakmile se rozlétly kusy dřeva do okolí a sníh začal dopadat i do vnitřku vozidla, kočár narazil do dalšího kamene a převrátil se. Mohutné dubové dveře se těžce otevřely a se zaduněním ze sebe nechaly vyletět černou truhlu.

A ten, kdo koně viděl a měl tu čest zhlédnout celé toto dějství, dokázal pochopit, proč zvěř tak uháněla. Vždyť uhlová rakev, ničící svým skluzem dokonalost sněhu, v sobě nesla tíhu, jakou by žádné zvíře nechtělo nést na svých bedrech.

A když se pak i tato nádoba několikrát převrátila a narazila svými stěnami do tvrdých hrbolků, vyčnívajících ze symetrické rovnosti krajiny, bouchla se svým hrdlem do obrovského šutru, jenž způsobil, že se roztříštila jako křehká sklenice. V moment, kdy se její strany zničily, vyběhl na svět černý popel, dopadající kolem třísek do bělostného sněhu. A když pak zvědavý vlk nastražil svůj čumák k neznámé věci, mohl vidět porcelánovou bledou pleť, zavřené oči pokryté hustými řadami dlouhých černých řas a bezkrvá ústa, jejichž koutky se lehce stáčely směrem vzhůru. V tu chvíli se místem rozlehlo žalostné zavytí a náhlým úprkem vyděšeného zvířete byla poctěna panenka, zející v rozpadlé rakvi, bolestně se usmívající jakožto poslední snaha o klid na duši svých blízkých…

A o pár dalších dní později důkaz zkázy nemohl nikdo vidět. Ani samotný větřík, co nahnětl sníh na čerň a schoval ji tak pod roušku nevědomí. 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.