Zastávka u jezera 

Ve většině domech ještě zelo ticho, jen v ojedinělých budovách, jako byla stará zástavba se zelenou střechou a s dvaceti obytnými byty, se našli jedinci, kteří již pilně uklízeli své pokoje, nebo si balili věci na dovolené, na které si celý rok tak šetřili. 

A právě v jednom z těchto bytů seděl  u svého kufříku opuštěný chlapec s čokoládově hnědými vlasy a zelenýma očima a balil si věci na dlouhý výlet bez zpáteční jízdenky. Z očí mu tekly slzy, které dopadaly z jeho kulaté brady na zaprášený koberec.

Sebral ze skříňky pár posledních triček a vložil je do již plné igelitky. Pomalu se vyplížil z pokoje, ruce se mu při tom třásly a srdce mu bilo na poplach, jak hrozilo jeho odhalení. Napětí v něm stouplo, když vešel do kuchyně. Plíživě se dostal k lednici, neotevřel ji však, nýbrž popadl peněženku ležící na ní. Sebral všechny finance v ní, zaposlouchal se do ticha bytu, rušeného hlasitým chrápáním jeho otce, a s klidnějším pocitem se kvapem otočil na patě a rychle utekl do chodby.

Popadl své věci, nazul si staré ošuntělé boty s roztrhnutou tkaničkou a prchal ven. Připadal si jako zločinec na útěku, kdokoliv by si ale poslechl jeho příběh, pochopil by, proč takto činí.

Běžel ještě dlouho, až k nádraží, kde se zastavil u okénka, ve kterém si koupil lístek, a pak nastoupil do prvního vlaku, co jej trkl do očí. Všechny vagóny byly plné. Někde seděli muži v dražších pracovních oblecích, někde ospalí vandráci, jinde zase čile poskakující děti se svými učiteli a šťastné rodinky – rodiče se svými ratolestmi, kteří si vyrazili na výlet.

Štěpánem při pohledu na spokojené tváře projel osten žárlivosti. Proč i on nemohl vést takto bezstarostný život?

Zakmital záporně hlavou, aby zahnal takovéto myšlenky. Pobouřeně nadávající stařena za ním jej přiměla vrátit se zpět do reality.

„Postup dál nebo uhni! Nebudu tu stát celou cestu!“ sjela ho zlým pohledem. Takovým, jakým ho obdarovával otec již od narození.

Nervózně polkl a rychle se posunul. Zalezl do poloprázdné kabinky, kde seděla starší žena s knihou v ruce. Ta jeho přítomnost ani nezaregistrovala. Posadil se k oknu a pohlížel na město, na které měl jen ty nejhorší vzpomínky. Děsil se, že bude odhalen, jakmile se však vlak rozjel, šťastně si povzdychl a všechno napětí z něj okamžitě odpadlo.

„Odjedu odsud a už nikdy se sem nevrátím,“ pošeptal tak blízko u skla, že se na okně vytvořila malá mlžná skvrna. Usmál se na ten výjev a napsal doň jediné slovo - svoboda!

Cesta byla poměrně dlouhá. Netušil, kam jede, nic si nenaplánoval, ale svůj výstup z vlaku hodlal uskutečnit až podle toho, jak se mu na místě bude líbit. Zatím se vše až moc podobalo jeho rodnému městu a on chtěl zapomenout, ne vzpomínat, proto jel dál a dál, a zatímco se v kupé prostřídalo nespočet lidí, počítal mraky na nebi, a když se počasí rozjasnilo a slunce vykouzlilo iluzi malovaného obrazu, jen tiše pozoroval tu krásu, a téměř si přitom nevšiml průvodčího, který už půl minuty čekal, až mu laskavě ukáže svou jízdenku.

Omluvně se naň usmál, když si ho konečně všimnul, a rychle mu lístek podal. Muž si jej celkem nedůvěřivě prohlížel, chlapec jej však dokázal přesvědčit, že jede pouze navštívit své příbuzné. Průvodčí mu popřál proto hezký zbytek cesty a odešel.

Štěpán si povzdychnul. Už čekal, že ten podivný chlap začne vyzvídat a nakonec ho pošle na první zpáteční vlak zase do jeho rodného města. Raděj proto tedy na další stanici vystoupil. A udělal dobře!

Nacházel se blízko obrostlého jezírka s lekníny na třpytící se hladině. Několik kachen tam vesele plulo a čistilo si peří. Nedaleko čisté vody stála malá vesnice s nanejvýš třiceti domy. Slyšel už na tu dálku vytí psů a kokrhání kohoutů. Usmál se.

„Krása!“ rozeběhl se směrem k vesnici a těšil se, že pozná nové lidi - snad s odlišným chováním, než měli u něj doma.

Po cestě zpozoroval jabloně s dozrálými plody, neváhal proto a utrhl si pár jablek, jedno si přitom rovnou strčil do pusy, zbytek do tašky. Zpomalil trochu, aby si prohlédl kraj.

Zelená pole, kukuřičné sady a pobíhající srnky a zajíci, co se hašteřili a skotačili v zelenkavé trávě, s keříky plnými jahod. Ani nyní neváhal a natrhal si trochu drobného ovoce, které pak vložil do menšího pytlíčku, co s sebou nosil pro případy, jako byl tento.

Radostně, pln energie a vzrušení z nového prostředí se rozeběhl dál, až k obrovskému lesu, který sousedil s vesnicí. Obešel ho velikým obloukem a po vyšlapané stezce zamířil k prvním budovám, u kterých posedávaly staré babky, které pletly oblečení pro svá vnoučata, aby měla v zimě co nosit. To se ví, že cizinec jim okamžitě padl do oka a už měly nový námět pro své drby.

„Kdo to je?“

„Co tu chce?“ ozývalo se z každé strany. Jistota začala Štěpána velice rychle opouštět. Jako ublížené štěně koukal na kolemsedící obyvatele vesnice a doslovně se modlil, aby se našla nějaká záchrana. Jenže čím hlouběji do vesnice šel, tím víc mu začalo docházet, jak hloupý nápad byl opustit holé stěny svého pokoje. A když se směrem k němu vydal jeden starší muž se šedivým knírkem, bystrýma malýma modrýma očima schovanýma pod hustým obočím, s pivním pupkem a zkřivenými rty, rozklepal se jak ratlík, neschopen dalšího kroku.

„Nazdar chlapče,“ došel až k němu. „Koho tu hledáš?“ zeptal se přátelsky. Štěpán v tu chvíli chtěl zmizet. Proměnit se do velikosti pšeničného zrnka a odkutálet se někam hodně daleko.

„Dobrý den,“ hlavu měl zaraženou v ramenech, dlaně se mu nepatrně chvěly. „Já…já…“ co odpovědět? Říct pravdu? Nikoliv! Ale co jiného? „Ztratil jsem se a vůbec netuším, kam teď jít.“ Pohlédl do země, jako to dělával pokaždé, když lhal. Z nepochopitelného důvodu mu to muž uvěřil.

„A odkud jsi?“ pokračoval ve výslechu za přítomnosti všech vesničanů ten stařík.

„Moje rodina neustále cestuje. Nemáme ustálený domov. Jezdíme…cirkusem.“ Takové lži! Ale vida, lidé na něj lítostivě hleděli a s péčí se jej hned ptali, jestli nemá hlad nebo žízeň. S poděkováním jim odpověděl, že trochu vody by si přeci jenom dal.

Jedna ze stařenek nečekala na další vyzvání a už mu do dlaní strkala sklenici vychlazené limonády. S díkem nápoj přijal a vypil až do dna.

„Jsem starosta vesnice. Jestli tví rodiče už odjeli do jiných krajů, jistě nemáš kde bydlet. Mám v domě několik pokojů pro hosty, můžeš se ubytovat tam.“ Nabídl mu štědře. Chlapci se zaleskly oči. Čekal, že jej vyženou. Že mu nedají šanci promluvit a budou ho hnát s klacky v rukou pryč. Vděčně se pousmál a přikývl na souhlas.

„Děkuju, rád bych,“ pohlédl do tváře nyní smějícího se muže.

„Ale no tak! Žádný melodramy!“ pocuchal mu vlasy svou obrovskou tlapou. Popadl mu jednu tašku a pomohl mu s ní do největšího domu ve vesnici.

Štěpán za ním poslušně ťapal jak pejsek. Došli až k bílé budově, místy již našedlé se zničenou omítkou. Na první pohled bylo stavení nic moc, ale vevnitř jedna báseň. Domeček jako z pohádky.

Vešli do chodby, ve které je čekala obrovská suma obrazů, jelení parohy a jedna velká prasečí kůže. Štěpán se oklepal nad hrůzostrašností srnčí lebky, co krášlila vchod do další místnosti.

„Jste myslivec?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, synku. Tohle království je tu ještě po mým dědovi,“ usmál se. Zavedl chlapce po velkých vrzavých schodech do prvního patra a tam jej ubytoval hned do druhého pokoje, kousek od koupelny.

„Ještě jednou Vám mockrát děkuju. Nevím, co bych si jinak počal,“ usmál se Štěpán na prahu pokoje na starostu.

„Ale no tak, žádný obavy! Až si vybalíš, přijď dolů, Mánička pekla koláče, určitě ti přijdou k chuti!“ mrkl, zatáhl si přitom za jeden konec svého dlouhého knírku.  Štěpán pokývl na srozuměnou.

Když starosta odešel, zavřel se v místnosti a začal se ubytovávat. Dal si pár věcí do prázdné skříně a jablka s jahodami položil na malý stolek. Byl hotov. Došel na chodbu a vydal se po schodech dolů. Kuchyň našel lehce podle linoucí se sladké vůně. Jakmile došel ke starým dveřím a otevřel je, vyskytnul se mu pohled na dvacetiletou slečnu stojící u okna, u koláčků, a hledící ven na skupinku malých dětí, hrajících si se švihadly. Letní větřík si pohrával s jejími havraními vlasy. Výrazné rudé rty se jí vlnily v úsměvu a světle modré oči, které zdědila po otci, vesele poletovaly z místa na místo, jak děti pobíhávaly po vesničce. Ráda sledovala, jak si hrají - člověk si tak aspoň na chvíli připadal zase jako malý. S bezstarostným a bezproblémovým životem…

„Ehm,“ odkašlal si Štěpán stydlivě. Žena sebou polekaně škubla a otočila se na otcova hosta. Její překvapený výraz se vmžiku změnil zas v ten veselý a přívětivý.

„Ahoj,“ pozdravila mladíka. „Tak ty jsi ta naše nová návštěva?“ promlouvala vysokým jemným hlasem. Štěpán byl naprosto uchvácen. Zaslepeně zíral s otevřenou pusou na slečnu stojící před ním. „Dáš si koláč?“ nabídla mu. Jeden si vzal. Tváře mu znachověly při ochutnání vynikajícího moučníku. S dovolením popadl ještě jeden, popíjeje při tom studené vynikající domácí mléko.

„Děkuju moc,“ olíznul si polepené prsty.

„Už sis prohlídnul vesnici?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl, „ale viděl jsem obrovský jezero kousek odsud!“

 „A co bys řekl na to, že bych tě tu provedla? Nemáme tady sice nic moc extra k vidění, ale počasí je na procházku hezký, nemyslíš?“ mrkla naň. Chlapec návrh přijal. Vzal si ještě jeden koláč na cestu a vyrazil bok po boku se slečnou, celý se dmoucí pýchou, že se s ním dívka vůbec zahazuje.

Vyšli z domu na malé náměstí. Babičky na ně koukaly, malé holčičky jim mávaly a slečně dávaly do rukou korunky spletené z kopretin. Než vyšli z vesnice, byli oba zabaleni v kupě květin. Vesele doskákali až k jezírku, kde už si hráli rozdovádění malí kluci.

 „Zaplaveme si?“ zeptala se Máňa. Štěpán pohlédl do studené vody, husina mu vyběhl na rukou už jen z pomyšlení, že by měl do jezera vstoupit. Pohled na dovádějící děti jej ale nakonec přeci jen dokázal přesvědčit.

„Tak jo,“ přikývl. Černovláska si sundala triko a sukni, pod kterými skrývala plavky. Téměř jakoby dnes plánovala, že si půjde zaplavat.

„Tak pojď!“ vyzvala jej. Štěpán si sundal kalhoty a triko a jen v trenýrkách pelášil za dívkou. Oba dva se vrhli do ledové lázně a hned po vynoření se z vody na sebe začali cákat. Chvíli si pak zaplavali a nakonec došlo i na závod s chlapci, kdo doplave jako první do středu jezírka a zpátky, kdo nejdéle vydrží pod hladinou a kdo převrhne nejvíce lidí do vody.

Místem se ozýval radostný smích. Jenže v každé ideální chvilce se vždy najde i špetka toho špatného, a nyní to špatné zastoupil mladý muž, téměř třicetiletý, s černou bradkou a již mírně začínající pleší uprostřed hlavy.

„Máňo!“ křičel. Děti sebou vyděšeně trhly. Dívka přestala skotačit a poslušně se postavila, aby na ni její snoubenec dobře viděl.

„Co je, Petře?“ snažila se neznít naštvaně, avšak drzý tón, jakým s ním mluvila, se nedal přeslechnout.

„Pojď sem! Dělej!“ zaútočil i on vztekle. Máňa se sebrala a poslušně došla ke svému budoucímu muži. Schytala malou facku do pravé tváře za neposlušnost. Štěpán na to koukal a nestihl žasnout. Jak někdo vůbec mohl uhodit takovou krásnou tvář a poničit její křivky modřinami?!

„Co to děláte?“ Jako jediný hlupák v jezeře se ozval. Hned na to na něj muž nepříčetně pohlédl. Chlapec se chytil za ústa a dělal, že neexistuje, Petr na to měl však jiný názor.

„Pojď sem, škvrně!“ zakřičel.

„Nech toho, Petře,“ držela se Máňa za tvář, vzdorovitě na něj hledíc.

„Nečum tak, Máňo, a nesnaž se mi rozkazovat!“ vztekle se zase napřáhl, až se z vody ozvalo několik dětských zděšených výkřiků.

„Nechte ji být!“ vyběhl nemotorně Štěpán z jezera, div že nezakopl o vlastní nohy.

„Nebo co, ty skrčku malej?!“ podíval se na něj Petr tak ošklivě, jakoby ho chtěl na místě seřezat. Štěpán zaváhal. Zastavil se a rozklepal. Ten pohled - zlý a děsivý, stejně jako jeho otce.

 A když se k němu ten muž doslovně rozeběhl, poklekl na zem a jako v transu hleděl před sebe. Nehýbal se a jen sípavě a vyděšeně dýchal. A v ten moment mu před očima vyvstala mlha. Ruce, které měl před sebou, se ztratily v bílém dýmu a okolní zeleň a jezero zmizely za smítky prachu. Nevěděl, co se děje, uvědomil si však, že rána, která jej zasáhla do žeber, byla víc, než skutečná. Bolest jím projela jak střípek skla. Po zádech mu přejel mráz a v páteři jej bodalo. Už dávno se svalil na zem a pociťoval jen ostré rány. Jeden hysterický a druhý zuřivý hlas slyšel zdáli, jakoby stál na vrcholku skály a někdo naň volal zezdola.

Pokoušel se nějak odstranit tu tíživou bezmoc, ale nedokázal to. Připadal si jako v poutech, uvězněný ve své vlastní mysli s otcem křičícím na něj. Nenáviděl to, bál se toho…tyto iluze byly bolestivé a zařezávaly se do mozku jako šlehy vrbovým proutkem. 

Poslední rána a před očima se mu zcela zatemnělo. Netušil, co se děje, co se stalo, natož co se vůbec dít bude, ale děsil se, že se probere v nemocničním lůžku, jako tolikrát, když přišel domů a jeho otec si na něm, opilý a nezkrotný, vybíjel vztek. Chvíli se nic nedělo. I vzpomínky se zpomalily a plynuly nyní pomalým tempem, jako tichá slaná voda na březích  moří. Pocítil, že s ním někdo hýbe. Ucítil jemný a starostlivý dotek na tváři, a když maličko pootevřel oči, rozpoznal mladou krásnou tvář, do které se při prvním pohledu tak zakoukal.

„Štěpáne!“ snažila se ho Máňa přimět zůstat při vědomí. „Štěpo!“ trochu jím zalomcovala, jediné, čeho se však dočkala, byl tichý sten. Rychle ho proto popadla, což ji i přes její křehkou schránku nedělalo nejmenší problém, neboť vyzáblý chlapec vážil stěží čtyřicet kilo, a za pomoci ještě dvou dalších chlapců ho vzala s sebou domu, po cestě na něj přitom neustále mluvila.

Když dorazili do starostova domu, chlapci jej položili na gauč. Máňa jej až po bradu přikryla dekou a přinesla nějaký obklad na chlapcovo zranění, v duchu přitom snoubenci slibovala zuřivou hádku. Hbitě vylezla na kuchyňskou linku, kde našla džbán stojící na vysoké skříni. Zkusila jej popadnout, povedlo se jí to ale až na druhý pokus. Rychle jej popadla a až po okraj naplnila vodou. Společně s ním se vrátila do obývacího pokoje a začala chlapci měnit studené obklady. Takhle to dělala ještě dlouhou hodinu, než zpozorovala první známky probouzení se. Zpočátku si téměř myslela, že se jí to jen zdá, když sebou chlapec ale trhl i podruhé, bylo jasné, že nedlouho na to se otevřou i jeho smaragdové oči. Téměř neslyšně si povzdechla, že je konečně vzhůru, tělem jí přitom projelo radostné uvolnění.

„Štěpáne, slyšíš mě?“ snažila se jej přimět komunikovat. Chvíli to trvalo, než si zdezorientovaný chlapec uvědomil, kde je a co se stalo. Když se mu vzpomínky na rozzuřeného Petra vrátily, jen se oklepal, sám si otřel potem orosené čelo hadříkem a pokusil se nějak reagovat na Mánina slova.

„Jsem v pořádku,“ oklepal se. Na tváři vykouzlil chabý úsměv.

„Omlouvám se. Petr je hrozný cholerik!“ zavzlykala. Štěpán se k ní okamžitě otočil čelem a poslouchal její ztrápené vypravování. „Nebýt otce, co se přátelil se zesnulým Petrovo tátou, byla bych si mohla vybrat lepšího manžela, ale protože se bez mý přítomnosti dohodli, že si mě Péťa vezme, neměla jsem na výběr.“ Po tváři jí steklo pár slz. Štěpán na ni koukal, lítostivě ji hladil po hřbetu ruky.

„Jistě v sobě má i kousek něčeho dobrýho,“ snažil se ji utěšit.  Máňa se na něj s úšklebkem otočila.

„Jo, jistě. Ta jeho vraždivost nám do domu přinese aspoň pár chycených králíků a divočáků!“ zanadávala. Vždyť nic jiného Petr neuměl, než ubližovat, ranit a zabíjet. Nebylo divu, že z něho měli ve vesnici všichni takový strach. „Když ses složil na zem a on do tebe přesto začal kopat a bušit, netušila jsem, co dělat. Snažila jsem se ho zastavit, ale nešlo to. Omlouvám se.“ Hleděla vině do podlahy a nohou kopala ze strany na stranu.

„Vím, že jsi nic udělat nemohla,“ uklidňoval ji mladík. „Nic ti taky nevyčítám,“ vysvětlil. Máňa se na něj usmála.

„Jsi hodný. Takových, jako jsi ty, je na světě sakra málo!“ sebrala se a zmizela na chvíli v kuchyni. Když se potom vrátila, držela v dlaních mísu s krajíci chleba a talíř s gulášovou polévkou. „Musíš mít hlad,“ položila mu jídlo na stůl kousek od gauče. „Kdybys chtěl přidat, hlavně se neostýchej a řekni si!“ odkráčela pryč, nejspíš pro nějaké koláče, aby chlapci taky nabídla. Ten se zatím tiše dal do teplého jídla a vrněl blahem, jaká dobrota to pro něj byla.

Když pak o pár minut později ležel spokojeně na gauči, talíř vyjedený vedle sebe, začaly jej napadat myšlenky, jako bylo další odcestování. Připadal si zde po tom jednom dni velice dobře, na druhou stránku nemohl otravovat tuto rodinu věčně a jednou by stejně musel odejít. A jen bůh mohl vědět, jestli po něm otec nevyhlásil pátrání. Hrozilo proto, že by si pro něj mohli policisté dojet až sem – vždyť pouze stačilo odchytit toho správného průvodčího podle pracovní doby a zeptat se ho, kde malý, opuštěný chlapec s jednou naplněnou igelitkou a kufříkem vystoupil. Byl si zcela jist, že by si muž rychle vzpomněl.

Polkl při myšlence, že by se měl k otci vrátit. To raděj vězení, než on, říkal si již poněkolikáté. Zvedl se proto a vydal se do svého pokoje. Aniž by se s někým rozloučil, popadl své věci a pelášil si to pryč z vesnice.

Máňa nemáňa, dívka na něj byla stejně moc stará a měla už snoubence, nutno podotknout, velikého cholerického snoubence. Téměř byl rád, že uteče pryč, daleko od takového blázna, jakým Petr byl. A když pak doběhl až na malou zastávku uprostřed luk a hleděl na dalekou vesnici, jak se z komínů domů kouří a dětský smích se ozývá ještě na míle daleko, postesklo se mu, že on nikdy takový klid a bezstarostnost, jako ta děcka, nezažije.

Po pár hodinách čekání a pozorování domků se nakonec přeci jen dočkal malého vláčku. Nastoupil doň s těžkým nákladem a jen z okna pozoroval mizící vesnici. Byl si přitom jist, že si odsud odvezl i kus dosud nepoznaného štěstí, které doufal, že si v sobě ještě dlouho udrží.