Zakletá truhla

Slohová práce

Zadaná slova:  dřevěná truhla, krásné modré oči, tulení kůže, břeh moře, časné jitro, křehká kráska

Věková hranice: ---

Obsah: Sen nebo skutečnost? 

...

Tajemnou noční oblohu protínala zář úplňku, který shlížel na malé městečko pod sebou a kolébal jeho obyvatele k poklidnému a ničím nerušenému spánku.

V jednom rodinném domě, kde se již nesvítilo a pokoje pohltila čerň, spalo dítě. Byl to téměř šestnáctiletý chlapec, který se již dobrou půlhodinu ošíval pod návalem děsivé noční můry a otřásal se strachy z hrůzy, jenž mu vlastní fantazie předkreslila.

Z ničeho nic sebou trhl, polekaně vykřikl a hned na to se posadil. Okamžitě si dal dlaně před ústa a doufal, že neprobudil svou mladší sestru, spící ve vedlejším pokoji. Srdce mu bilo jako ptáčkovi zavřenému v kleci a dech měl doprovázený hysterickým sípáním. Trvalo to poměrně dlouho, než se dokázal uklidnit, když se mu to však nakonec přeci jenom povedlo, opět si lehl do zmuchlaného polštáře, rozházenou deku si i přes vedro, jaké mu nyní bylo, přitáhl až ke krku a rukou zašmátral po matraci v úrovni své hlavy, snažíce se nahmatat svůj mobilní telefon. Narazil naň hned po prvním pokusu. Vděčně si jej k sobě přitáhl, odemkl klávesnici a podíval se na čas.

„Jedna hodina ráno,“ povzdychnul si. Ruce se mu z děsivého snu ještě chvěly, avšak ne již tak moc, jako tomu bylo před chvílí. Přemýšlel, čím se uklidnit. Napadlo jej zapnout si hudbu, tuto myšlenku však okamžitě zavrhl a namísto toho si spustil hru na mobilu a hrál střílečku, při které si vybil všechny emoce. Netrvalo to dlouho a strach z něj zcela vyprchal. Oči se mu začaly opět klížit a tak necelou půlhodinku na to opět spal, telefon drže v ruce. Usnul, jakoby jej do vody hodil, za to však jeho mozek ještě nebyl natolik unaven, aby vypnul a odpočíval s tělem. Proto nebylo divu, když po již odehraných děsivých scénách následovaly další sny, tentokrát však o něco příjemnější a klidnější, než ty předchozí…

Malý hnědovlasý chlapec kráčel po rozrostlé louce, jejímž klenotem byl osamocený malý strom uprostřed zeleně. Kolem dokola kvetlo kvítí, divoká zvěř se haštěřila v obětí stébel trávy a z nebe sem tam nějaký ptáček přiletěl k opuštěnému stromu, aby okusil jeho sladké plody.

Mladík ohromeně stál a sledoval všechnu tu přírodní rovnováhu. Mláďata srnek, zpívající sýkorky, hravé lišky, tulící se vlčata a spoustu dalších zvířat. Téměř jakoby zde neexistoval žádný potravní řetězec.

A i přes všechen tento klid a mír zde bylo něco, co jemně, přesto však vtíravě rušilo tuto krásnou atmosféru. Byl to tichý ševelivý hlásek, poletující nad loukou v podobě jarního větříku. Šeptal, sděloval, ale jazykem, kterému chlapec nemohl rozumět. I přesto, že nechápal jediné slovo, se však pomalu a obezřetně začal přibližovat ke stromu, jehož plody se pod silou onoho větříku začaly lehce chvět.

Nevěděl, co jej to k sobě táhlo. Proč jeho nohy vypověděly službu a namísto jeho rozkazů poslouchaly vábení hlasu, který s každým krokem ke stromu víc a víc sílil.

Náhle jako by vše ostatní přestalo existovat. Jediné, co vnímal, byl ten melodický přátelský hlas, jenž si jej dokázal omotat kolem prstu. Připadal si jako omámený. Svázaný na provázcích a ovládaný někým druhým jako loutka. A když pak konečně došel ke kmenu stromu a zpozoroval suchou kůru, jež byla požírána nenasytným dřevokazným hmyzem, do oka jej trkla malá dřevěná truhla ležící v nepříliš hluboké jámě pod stočenými kořeny.

Překvapeně si jí začal na dálku jednoho metru prohlížet, zvědavost však byla silnější a tak se odhodlal nádobu vyňat z díry a prohlédnout si ji na denním světle.

Nebe ztmavlo, ze stromu spadaly všechny rudé plody a zvěř se rozprchla do nedalekého lesa. V dáli se ozvalo děsivé vzteklé zaklení, než však dítě mohlo rozeznat, co výhružná slova znamenala, svět se s ním třikrát zatočil a než se nadálo, stálo v centru nějakého neznámého města. A kde před chvílí kvetl strom, tam se nyní tyčil obrovský mrakodrap. A kde byla zeleň a zvěř, tam se to hemžilo lidmi a budovami.

Zmateně se kolem sebe rozhlížel, truhlu stále pevně svíraje v náruči. Lidé okolo něj procházeli, nikdo z nich mu však nevěnoval jediný pohled. Každý si všímal svých starostí a malému vyděšenému klukovi nevěnoval svůj jediný pohled.

Začal panikařit. V malém městě, kde se každý s každým znal a nikdy se nestalo, že by někdo někoho bez povšimnutí obešel, na tohle nebyl zvyklý.  Vždy si aspoň ze zdvořilosti pokývli hlavou na pozdrav – a bylo jedno, zda se spolu přátelili, nebo mezi sebou válčili.

V momentě, kdy jak splašená laň hodlal vyběhnout pryč z rušné ulice, jej opět oslovil ten tichý naléhavý hlas. Otočil se kolem své osy, jako by čekal, že vedle něj někdo stojí a šeptá mu do ucha utěšující slova, ale nikde nikdo – až na ty bezohledné lidi v drahých oblecích. A pak se víc naklonil ke skříňce v ruce a zjistil něco dosud nevídaného.

Ten prosebný dívčí hlas vycházel z truhly. Byl tam uzamčený a sotva byl slyšet, jak ho silné stěny nádoby izolovaly od světa.

„Pos….mu…pom…sím…“ Když se víc soustředil, mohl slyšet útržky slov. Položil ucho blíže k zrezavělému zámku, ale neslyšel víc, než předtím.

Nechápal, co se mu truhla snaží sdělit. Leč se snažil z kousků slov vytvořit větu, nedokázal pochopit její význam. Vždyť ta slova nedávala smysl!

 „Posl…síš…omo…sím…“ opakoval jemný hlásek stále dokola, ale chlapec mu nerozuměl. Namísto toho, aby se dál snažil rozluštit význam slov, se otočil směrem k velkému nákupnímu středisku, jehož vchod stál přímo před ním. Bez většího váhání do něj vstoupil. Doufal, že by v něm mohl nalézt nějaké kleště, nebo něco tvrdého, čím by dokázal prorazit zámek.

Náhle opět ztratil kontrolu nad svýma nohama. Dělaly si, co chtěly a šly v rytmu slov tichého hlasu. Nutily jej jít uličkou plnou stánků, malých bufetů s jídlem a krámků s předraženým zbožím. Lidí zde bylo jako mravenců v mraveništi, sem tam do něj taky někdo drkl, ale snažil se toho nevšímat. Byl rád, když jej nohy dotáhly na konec dlouhé chodby a konečně se zastavily.

Koukal kolem sebe a sám sebe se ptal, proč stojí právě před obchodem s kůží, ale než si stačil odpovědět, nohy se opět rozhýbaly. Cítil, jak z truhly v jeho náruči uniká teplo. Jak se štěstím chvěje a září, dávajíc na sobě tak znát svou radost.

 „Co to-?“ nechápal chlapec, když byl donucen vstoupit do obchůdku. Sotva prošel dveřmi, ovanula ho typická vůně pravé kůže. Na ramínkách u zdi zpozoroval nejrůznější druhy oblečení od kožených kalhot po nadýchané kabáty - dokonce i spodní prádlo z bílé myší kůže se zde našlo.

Když pak pokročil dál, hlouběji do místnosti, už v regálech nebyl jen oděv, ale i dosud nezpracovaná kůže, ze které se teprve daly udělat dečky, ozdobné koberce na zem či dekorace na zeď. Divil se, kolik různých druhů srsti se zde našlo. Od hrubé kančí po jemnou králičí. Téměř každá jiné barvy a velikosti.

Truhla v jeho dlaních se začala čím dál víc klepat, téměř to vypadalo, že se pokouší vyskočit z jeho sevření a rozeběhnout se k věci, po které tak toužila.

A pak to chlapec spatřil - krásná hedvábná tulení kůže bez jediné poskvrnky visela na malém háčku u kasy a vlnila se v tempu zapnutého větráku, jenž stál na pultu. Ihned věděl, že to, pro co sem přišel, je právě tato kůže.

Udělal dva kroky ke svému cíly, když v tom se celý krám zaplnil davem lidí. Tichost a klid místnosti si vyměnily svá místa s chaosem a ohlušujícím křikem. Celá budova se začala chvět jako při zemětřesení, světla na stropě poblikávala a regály každou chvílí hrozily svým pádem na dlážděnou podlahu. Nikoho však tento děsivý výjev nezastrašil, všichni se bez ohledu na druhé drkali a brali si kůže i bez zaplacení. A než se mladík stihl nadát, na háku za pultem chyběla ta úchvatná kůže, pro kterou si sem přišel. Koutkem oka spatřil jen bílou šmouhu, a když se prudce otočil, aby si výjev lépe prohlédl, spatřil malého zrzavého kluka s jeho kůží v ruce, jak se směje a poukazuje na něj s ďábelským zábleskem v očích. Pak vyplázl jazyk a rozeběhl se pryč.

 To chlapec nemohl jen tak nechat být. S truhlou v podpaždí vyběhl za ním, u východu při své houževnatosti málem vrazil do vysokého muže, oděného do černého saka s motýlkem okolo límce bílé košile a kloboukem, který mu sahal téměř ke stropu. Mladíka i přes ten mžik, kdy podivína viděl, zaujal jeho dlouhý stočený knírek pod velkým nosem a neupřímný úsměv, kterým ho obdařil. Aniž by se však o cizince víc zajímal, stočil pohled zpátky směrem k zlodějíčkovi a přidal do kroku. Běžel, co mu síly stačily.

Vyběhl z obchodu a v dáli mohl spatřit zrzavou kštici, jak prchá dlouhou ulicí mezi hordou nevšímavých lidí. Nemusel se dvakrát pobízet a už běžel za ním. Čím rychleji za zlodějem však utíkal, tím víc mu připadalo, že se cesta prodlužuje. Zrzka měl stále před sebou, ale sil mu ubývalo a začal si uvědomovat, že jej s takovou jen stěží dokáže chytit. Při této myšlence se však truhla opět probudila. Rozzářila se jako slunce a omámila svým jasem všechny kolemjdoucí. Mladíkem prošlo žluté třpytící se světlo a hned na to se mu dech protáhl a zklidnil a namísto zadýchaného kejhání dokázal zas běžet bez větších obtíží. Ba dokonce zlodějíčka začínal dohánět a dohánět, až jej nakonec přeci jen chytil. Popadl jej za lem trika a trhl jím tak zhurta, že se dítěti podlomily nohy a spadlo na zem.

 „Zloději!“ zanadával chlapec. Klučina zaskuhral bolestí, kůži držel stále v dlaních. Jeho hluboké modré oči těkaly sem tam a předpovídaly zaječí úmysly. „Dej ji sem,“ natáhl k němu ruku, přejíce si, aby tak kluk učinil. Ten ale pokýval záporně hlavou a bílou kůži si strčil pod triko na břicho. Přimáčkl si jí dlaněmi k tělu, aby mu nespadla, hbitě se postavil a šup – už byl zas na nohou! Mladík ho ale dokázal kvapem zase popadnout, dítě se však tentokrát strhnout k zemi nenechalo a začalo sebou házet, kopat a mlátit rukama. Jedna rána byla chlapci uštědřena do holeně a druhá do ramene. To si nenechal líbit, truhla netruhla – zacloumal se zrzkem a v návalu vzteku mu málem jednu uvalil do obličeje, mrštný klučina však s hravostí uhnul a už si to opět pelášil pryč. Co si však nestačil uvědomit, bylo, že mu při tom nevědomky zpoza trika vypadla ukradená věc. Mladík se vítězně ušklíbl. Došel k bílé kůži a vzal ji do ruky.

 „Tulení kůže,“ pokýval nechápavě hlavou, jak mu nešlo na rozum, co taková vzácná věc dělala jen tak zaháknutá v malém krámku.

Truhla sebou škubla, položil proto věc na ni a vyčkal, co se bude dít. Skříňka se rozbřeskla, pootevřela a kůži do sebe vcucla. Zem se otřásla, až chlapec neudržel rovnováhu a spadl na tvrdý chodník, který se od sebe začal z ničeho nic oddělovat. Vznikaly v něm obrovské hluboké průrvy, že nebylo možné se před nimi zachránit. Než se nadál, spadl do jedné z těch děr, stačil se však ještě chytit okraje, drže se chodníku takříkajíc jen tak na vlásku.

Náhle uslyšel vzteklé zaprskání. Pochopitelně to i přes všudypřítomný hluk dokázalo upoutat jeho pozornost. Zvedl hlavu vzhůru a na střeše jednoho z vysokých paneláků zahlédl jakousi osobu. Na tu dálku ji nedokázal rozpoznat, ale jisté bylo, že takovýto projev rozzuřenosti již slyšel a něco mu říkalo, že už v první scéně celého tohoto bláznovství, když sebral truhlu z kořenů starého stromu. Jenže kdo to mohl být? A proč jej neustále sledoval? O co mu šlo?

 Domy se začaly propadat do země. Do jámy, ve které trčel a stále se držel jejich okrajů, začaly padat trosky budov. Kamení s hlasitým švihotem létalo těsně kolem něj a bylo jen otázkou času, kdy doň něco narazí, on se pustí a spadne do propasti. A když se začala bortit i budova, u které byla díra, ve které uvízl, uslyšel hlasitý pronikavý výkřik. Byl to dívčí hlas, jindy klidný a vábivý, v tuto chvíli však k smrti vyděšený. Rychle se kolem sebe rozhlédl, nechápaje, proč hlas zní tak vzdáleně. Až posléze mu došlo, že truhlici při pádu do jámy pustil a ta nyní ležela kousek vedle jeho prstů, dožadujíc si jeho pozornost.

Náhle uslyšel naléhavé: „Chyť se mě!“ Věděl, co to znamená. Pokud by ihned z propasti nevylezl a neučil tak, jak mu truhla nakazovala, budova by se zřítila rovnou na něj a on by…

Ne! To nemohl dopustit. Za pomoci zbytku posledních sil se donutil vytáhnout se ze smrtelné pasti. Šlachy mu při tom pohybu naskákaly po celých pažích. Stačilo, aby dostal alespoň jednu ruku nad úroveň propadlé silnice a prstem se dotkl oné skříňky. Dal to toho vše, čeho byl schopen. Bojovně křičel, nohama se zapřel o kamennou stěnu.

Už ji viděl. Ležela tam opuštěně, hledíc na něj, a dál ho svým třepotavým hláskem vábila k sobě. Neváhal a vzpažil levou ruku. Budova před ním se v tu chvíli rozpůlila a okna se roztříštila na tisícero malých ostrých kousků.

Chyběl jen kousek a mohl skončit pod troskami paneláku, naštěstí však stačil dlaň položit na skříňku dřív, než se mohl setkat s kosatou tváří v tvář.

Popadla ho již známá nevolnost, jak se s ním svět opět natřikrát otočil.  V hlavě mu pištělo, celé tělo jej svrbělo a scéna se roztočila a mizela v dáli, až z ní zbyl jen maličký puntík uprostřed změti jiných. A když se vše přestalo rotovat a on pod nohami ucítil opět pevnou zem, nestihl žasnout.

Kde stály budovy, nyní byla čerň. Namísto pouličních lamp zářilo kolem dokola tisícero hvězd. Byl si jist, že tato scéna je jedna z nejkrásnějších, neboť připomínala samotný Vesmír. Ale kde to vlastně stál on?

Cítil pod chodidly tvrdou zeminu, pouhý kus kamene a hlíny. Otočil se několikrát kolem sebe a zjistil, že pluje na malém ostrůvku od hvězdy k hvězdě. Nezvyklé ticho mu připomnělo čtenářský úsek v knihovně, kde se vždy neozývalo nic víc, než šum obracovaných stránek. Avšak…i zde nějaký šum zněl. Jako by kousek odsud bylo moře, ale kde?

Otočil se o sto osmdesát stupňů a oči se mu rozšířily překvapením. Na hvězdném pozadí se jako mléčná dráha rozprostírala zpěněná voda, vznášející se nad všemi hvězdami a planetami.

 „Danieli,“ uslyšel své jméno. Poprvé za celou dobu ho někdo vyřkl, dech se mu proto překvapeně zadrhl. Obrátil se k truhlici, která mu zas spočívala v ruce, a poslouchal, co se mu snaží sdělit. „Prosím, vlož mě do slaných vod, prosím!“ žádala jej. Chlapce překvapilo, jak jasný a zřetelný je nyní její hlas. Napadlo jej, že za tu přívětivou změnu mohla tulení kůže, kterou do sebe vsála. Pak se se zájmem otočil zpět k třpytícím se vlnám, odrážejícím v sobě záři rozžhaveného slunce.

 „To přeci nejde,“ odpověděl ji, jeho vlastní hlas jej překvapil. Byl o tolik hlubší než obvykle, že jej málem nepoznal. Podíval se pozorněji na rozbouřenou vodu a přemýšlel, jak by se k ní mohl dostat. Když však došel k názoru, že třicet metrů skutečně jen stěží dokáže přeskočit, pohlédl na truhlu. „To přeci opravdu nejde,“ zopakoval.

 „Prosím, Danieli,“ ten náhle plačtivý hlas jej vyděsil.

„Pokusím se Tě tam dostat,“ povolil nakonec, „jen musím vymyslet jak. Propasti mezi planetami jsou větší než ty v silnicích.“ Snažil se jí tím říci, že k tomu, aby ji tam dokázal přenést, by potřeboval víc, než jen své krátké nohy.

 „Skoč!“ vyřkla náhle truhlice. On nechápal, ale nohy jej zase přestaly poslouchat.

Pokrčil se v kolenech, několikrát se zhoupl jako lyžař před svým skokem, odrazil se, jak nejvíc dokázal a…letěl! Skutečně letěl, jako by zde nebyla žádná gravitace. Jako by všechna dosavadní přitažlivost zmizela.

Letěl s truhlou v podpaždí a žasl nad krásou tohoto světa. Rukama chmatal po blízkých hvězdách, které se při větší blízkosti jeho těla vždy ještě víc rozzářily, jakmile ale přesáhl vzdálenost mezi sebou a jimi, scvrkly se do velikosti smítka prachu a objevily se zas, až když byl chlapec o něco dál.

Planeta, na kterou se snažil doskočit, se stále přibližovala. Zavřel oči a tiše se modlil, aby dobře dopadl na její povrch. A skutečně!  Dopad byl hladký a obešel se bez sebemenšího zranění. Když se ale narovnal, noha se mu začala propadat do sypkého písčitého povrchu. Truhlu málem v samém strachu upustil, ta jej však nehodlala nechat zasypat pískem. Rozsvítila se jako maják za temných nocí na moři a všechna zrnka maličkých kamínků zahnala pryč. Před chlapcem se objevila cesta z kusů dřeva.

Rozeběhl se po ní a rychle spěchal k dalším planetám, jež stály před jeho cílem.

 Když skočil podruhé, při dopadu jej polila studená voda. Z úleku se začal topit, naštěstí se kousek od něj objevila malá loďka, která čekala na jeho příchod. Po třetí se mu nohy zabořily do bláta, okamžitě však vylezl na vratký vor, který tam pro něj truhlice připravila. A když se počtvrté odrazil, šťastný, že jej již čeká jen poslední překážka, měl co dělat, aby se strefil na kamenný ostrůvek, plující po rozžhavené lávě. Srdce mu strachy málem vyletělo z hrudi – čekal, že mine!

Dopadl na kamenný ostrov a úlevou málem padl na kolena. Truhla mu chlácholivě špitala vlídná slova a povzbuzovala ho k dalším krokům. V tu chvíli se před mladíkem však objevil vysoký muž v černém fraku, kouzelnickém klobouku na hlavě a holí v ruce, a zastoupil mu cestu. Jeho tvář Daniel poznával, avšak když ji viděl poprvé, zřel se na ní ošklivý škleb, nyní se muž naopak mračil, až se mu ze vzteku naježilo obočí a knírek pod nosem.

 „Šikula,“ pochválil překvapivě mladíka. „Jen málokdo se dostal až sem, ale věř mi, přese mě již cesty nevede!“ Bouchl holí do kusu kamene, na jakém pluli. Ten se začal trhat, až se rozdělil na dvě části. Na jedné stál mladík s truhlou a na druhé cizinec.

 „Kdo jsi a co chceš?“ zajímal se Daniel. Podezřívavě si muže prohlížel. Varovný signál v hlavě mu našeptával, že právě tento člověk mohl za všechny nebezpečné situace, ve kterých se v předešlých dějstvích ocitl.

 „Já, dítě?“ zasmál se muž. „Já jsem vše! Co zde vidíš, jsem já! Co jsi viděl, byl jsem já! Jsem všechno, na co šaháš, co cítíš, z čeho máš strach i radost. Jsem vším!“ rozpřáhl ruce do stran na důkaz své moci. Chlapec se vyděsil, nelíbila se mu tato slova. „Vidíš ty hvězdy, synku?“ pohlédl gentleman do stran. „To všechno jsou hrdinští rytíři, kteří se pokusili truhlici pomoci od zakletí. Je to mrcha – malá potvůrka, co vábí muže svým hlasem a škemrá o pomoc, ale víš co? I kdybys došel až do cíle, ona by tě zabila! Svou nádhernou tváří by okouzlila tvé oči, svým tělem by uvěznila tvou mysl a svým pohledem by tě uvedla do záhuby.“

 „Ne!“ ozval se výkřik. Byl poražený, vystrašený a zoufalý. „Prosím, Danieli, neposlouchej ho!“ plakal ten hlas. Chlapec zmateně stál na plujícím ostrově uprostřed bublající lávy a nevěděl, co dělat dál. Rozhlédl se kolem sebe – tolik hvězd! Byli to skutečně všechno muži, jež se jí snažili zachránit? Nelhal ten muž, aby jej odradil?

 „A co já z toho vlastně budu mít?“ promluvil do ticha. Ďábel v návalu smíchu odhalil své ostré bílé zuby.

 „Dobrá otázka,“ podpořil jej. Truhla se otřásla znechucením nad zloduchovými slovy. Ze zrezivělého zámku začaly unikat perličky, jenž se při dopadu na zem tříštily na maličké kousíčky. V Danielovi se rozprostřel smutek. Vždyť truhlice plakala.

 „Tak vidíš, krásko, ani tenhle ti nepomůže!“ šklebil se vítězně ďábel. „Tak koukej být konečně poslušná a zůstaň v kořenech zaklíněna dokonce svých dnů! A teprve ve chvíli, kdy plíseň rozežere tvrdé dřevo, jakým jsi, budeš svobodná!“ poskakoval radostí na kusu kamene, který sebou začal houpat jako kolébka. Láva začala prskat do stran.

Daniel chvíli poslouchal mužův smích. Nevěřil mu. Způsob, jakým s ním mluvil. To, jak se vyjadřoval o truhle.

Ne, za tímhle muselo být něco víc.

Probudil se v něm hluboký osten strachu, ale nebyla to bázeň o sebe, ale o budoucnost zakleté slečny. Chtěl ji pomoct, zachránit ji od uvěznění, ale jak? Pokud byl ten muž vším, jak sám pravil, jaké on měl možnosti?

 „Odvaha, Danieli. Odvaha je Tvá zbraň,“ ozvala se dřevěná truhla v jeho dlaních. A kdo ví, zda byla právě tato slova počátkem jeho chrabrého skutku – rozeběhl se, sehnul a skočil tak vysoko, jako ještě nikdy dřív.

Muž se začertil při pohledu na skákající dítě. Vztekle počal holí máchat kolem sebe, až se na černém nebi objevila temná mračna a následné hromobití rozvířilo rozbouřené moře.

Daniel letěl oblohou, avšak skok neměl vypočítaný. V duchu se mohl jen modlit o svůj život, nyní se však pokoušel dokončit svůj úkol. Rozpřáhl ruku, ve které měl truhlici, a hodil ji tak daleko, seč mu síly stačily. Sám přitom začal padat do děsivé černoty, kde se ani hvězdy ze samého strachu neodvážely zářit, jak hluboká to byla propast.

 Truhlice letěla a točila se kolem dokola, až nakonec skutečně dopadla do slaných vod.

Ďábel hleděl na celé to hrdinství. Vítězně se smál, když viděl Daniela padat dolu namísto k moři, vyděsil jej ale jeho hod truhlou. Rozeběhl se, nevšímaje si padajícího chlapce, a pokusil se truhlu chytit. Jenže ta letěla tak rychle, že neměl sebemenší šanci. Dopadla do vody, díky čemuž se zlomilo její prokletí.

Oslepující světlo pohltilo všechnu čerň. Vesmír zmodral, planeta po planetě se měnila v zelenou pláň plnou rozkvetlých květin a hvězdy se proměnily v mladší i starší muže, kteří hned po přeměně zmizeli pryč, zpět do svého světa.

A Daniel dál letěl temnotou, zbaven vědomí, a zastavil se až ve chvíli, kdy jeho nehybné tělo dopadlo do obrovské kupy měkké trávy. Pomaličku se začal probouzet, neschopen se pohnout sledoval pomněnkové nebe nad sebou. Jeho zrak se stočil doleva, odkud slyšel tiché opatrné kroky.

Uviděl štíhlá bílá lýtka, odrážející v sobě paprsky slunce. Přibližovala se k němu, a tak se pokusil pohled zvednout výš, aby zjistil, komu nohy patří.

Před oči mu padla křehká kráska s hnědými vlasy barvy zdravé kůry stromu, které ji tančily kolem hlavy jako nezkrotní hadi.  Plné rudé rty se jí lehce zvlnily do úsměvu a studánkové oči jí zajiskřily nadšením z prolomení kletby. Její útlá postava oděná do přenádherných zelených šatů plných volánků se pohybovala směrem k němu. Její bílá porcelánová pleť přímo zářila a připomínala jas nejdražšího diamantu.

 „Děkuji,“ ozval se známý zvonivý hlas z jejích úst. Daniel zalapal po dechu. Dívka došla ladným krokem až k němu, posadila se vedle něho do kupy trávy a pohladila jej po tváři. „Zachránil jsi mě,“ naklonila se nad něj. V jejích očích mohl chlapec zpozorovat rozbouřený plamínek radosti, „řekni, jak Ti mohu oplatit Tvou laskavost?“  

 Mladík dál okouzleně hleděl do nádherných modrých tůněk, v hlavě měl přitom prázdno a nedokázal se soustředit na určitou myšlenku. Ne, on za své hrdinství nic nechtěl, neboť pohledět na takovou krásu byla odměna již sama o sobě. Nakonec jej však napadlo alespoň zeptat se.

 „Pověz, krásko, proč jsi byla uvězněna?“ Osten smutku uvěznil dívčinu tvář. Byly to vzpomínky, co jí tak zarmoutilo.

 „Krása vždy není vítězstvím. Ďábel žárlil na vzhled mých rodičů a uvedl je do záhuby. Mě si chtěl vzít za ženu, ale má tvrdohlavost a nepříčetnost jej brzy dokázala přesvědčit, jak děsivé manželství by to bylo. V samém vzteku mě uvedl do podoby truhly a hrál si se všemi, kteří se mi snažili pomoct. A aby měl ještě více na vrh, přidal svá pravidla.“ Vysvětlila. „Z kořenů stromu vytáhni truhlu, obleč ji do tulení kůže a smoč ve slané mořské vodě,“ odrecitovala ďáblova slova, když se ji pokusil zachránit první mládenec. „Dobře ale věděl, jak nemožné bylo tyto úkoly splnit. Avšak Ty, Danieli, jsi to dokázal a já jsem proto Tvým dlužníkem,“ chytila jej za tvář a jeho obličej si nasměrovala k tomu svému. Chlapec zavřel oči, stejně tak i dívka a jejich rty se spojily v dlouhý polibek.

Danielovi se opět začala motat hlava, ztrácel půdu pod sebou a letěl nekonečnou temnotou, až se mu oči zděšeně otevřely a on seděl zadýchaně na své posteli v bezpečí svého pokoje. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se najít krásku v černočerné tmě, avšak nikde nespatřil její hnědou loknu, neslyšel její hlásek a ani necítil její levandulovou vůni. Polil jej smutek, že ji již víc neuvidí.

 Pohlédl z okna na zářící hvězdy a zavzpomínal na nádhernou tvář dívky, kterou z hlavy jen stěží vyžene. Položil zpět hlavu na polštář, zapnul mobil, aby zjistil kolik je hodin a udiveně zamrkal, když spatřil pouze o tři hodiny jiný čas, než při svém prvním probuzení.

 „Hloupý sen,“ otočil se na druhý bok, zavřel oči a pokusil se usnout. Z okna jej přitom pozorovalo vycházející slunce, napovídající počátek časného jitra. A když jej konečně potřetí zastihla únava a usnul, u jeho postele se objevila přenádherná slečna. Pohladila jej po vlasech a políbila na spánek. A než odešla, aby z chlapcova života nadobro zmizela, vytrhla si z hlavy pramínek vlasů a položila jej na noční stolek.

Pokoj se zaleskl a v další moment zel opět prázdnotou, zaplněnou jen poklidným dechem malého hrdiny.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.