Sen vraha

Žánr: Psychologické

Věková hranice: od 15ti let

Varování: V povídce je použita obecná čeština (jsem -> sem, malých -> malejch, atd...) 

Obsah: Jaké sny se asi odehrávají pod víčky vrahů?

...

     Běžel sem po prázdný ulici, nehledíc před sebe, a vnímal jen TEBE – tvý kroky, tlukot tvýho srdce…Byl si tak blízko! 

Všechnu sílu sem vložil do běhu. Do tý únavný a vyčerpávající činnosti, která mě bez tak učinila jen neschopným dalšího pohybu. Utíkal sem…utíkal! Ale tys mi byl v patách.

Byls za mnou a jako stín mě pronásledoval. A ani v tu chvíli, kdy sem vběhl do polorozpadlýho baráku a snažil se najít dobrý místo k úkrytu, si mě neztratil z očí a stále si mě pronásledoval.

 Svý kroky jako bych slyšel dvakrát, mý srdce jako by bilo dvěma údery. Jaká to panika mě pohltila v momentě, kdy sem se zastavil a v chodbě, přesně přede mnou, stál si TY!

Křik, strach, děs, pláč! Bože, jak já tě jen nesnáším!

Ani sem se nerozhlídl. Běžel sem tou zpropadenou úzkou chodbou a poslouchal tvý stopy. Jak se tvý chodidla zvedaj a zanechávaj po sobě jen kluzkej zvuk. A v tu chvíli mi nepomohl ani únik do uzamčený místnosti, kterou sem silnejma úderama votevřel.

Jak ubohý, co? Kořist, která v bázni nadělá víc hluku, než její lovec!

A v tý zaprášený místnosti, plný starých krámů, sem spatřil něco lesknoucího. Něco, co pod paprsky slunce, procházejících do pokoje skrz zašpiněný vokna, dokázalo vykouzlit tak nádhernou iluzi bezpečí, že sem jak omámený sledoval tu krásu a v nevědomí se začal k tý věci přibližovat.

Krok co krok a už jen kus k lesklýmu zrcadlu. Zvláštní, nemyslíš? Že v tý hroudě rozbitejch nepotřebnejch věcí je něco i tak krásnýho, přitahujícího a vábícího jako teplý plamen za studenejch zimních nocí.

A leč sem byl pronásledován, ustal sem v pohybu a jako v transu sledoval svůj vlastní odraz. Bledá tvář, bázeň vepsaná v obličeji a suchý, rozkousaný rty, značící mou nervozitu. Zajímavý, že leč sem stál jak šutr obrostlej stromem, neschopnej pohybu, vypadalo to, že se můj odraz hýbe. Jen malý tahy ruky, tik v pravým rameni a na tváři škleb.

Snad silou vůle sem se hnul, avšak pomalu – přiblížil sem se k té kráse, paže rozpažený do stran, jako bych chtěl vlastní odraz obejmout a již nikdy více nepustit.
Proto mi snad nepřišlo divný, že ačkoliv sem měl krátký hnědé vlasy, můj odraz je měl černý jak havraní křídla, a namísto stejně zbarvenejch očí zřela se jedna duhovka modrá a druhá zelená. A možná to byl důvod mýho procitnutí o chvíli později!

Jako ve snu, kdy se člověk probere z noční můry, sem teď stál někde jinde. Někde daleko od domu, v jakým sem před chvílí byl, někde daleko od mýho pronásledovatele. A leč bych možná tisíckrát děkoval, že skutečnost je jiná než předtím, nyní sem jen se strachem hleděl na monstrum před sebou, tedy vlastní matku s nožem v ruce, očima vydloubnutýma a pusou sešitou. Možná bych ji ani nepoznal, kdyby se na mě neusmála tím svým typickým milým způsobem a křivky její tváře se nezvrásčily do tak známý podoby. 

„Mami?“ Chvíli sem váhal, jestli hlas, kterej oslovil to cosi přede mnou, patří skutečně mně. Vždyť já nekňourám jako zraněný štěně – nikdy! Tak proč tak najednou? Že by ten strach o vlastní život mě donutil jak krysa pištět a škemrat o slitování?

Nepoznával sem ani vlastní ruce, co se v další nanosekundě zdvihly a ….

Nevím, co se stalo pak. Jen si pamatuju krůpěje krve. Rudý karmín, co mi stejkal po prstech a hřál mě na tváři. Fakt netuším, kde se vzala hromada masa v mých dlaních, odkud se vzal děsivý výkřik hrající ještě dlouho po mým prozření v ozvěnách malýho pokoje. A co nevím už vůbec, je, proč sem měl nohy uvězněný v podlaze.

Začal sem sebou házet, pokoušel sem se z tý pasti dostat, ale jedinýho, čeho sem díky zuřivýmu bušení pěstmi do popraskanejch dřevěnejch desek dosáhl, byla šílená bolest v oblasti mejch lejtek. Nechápal sem, o to víc sem panikařil. Jen posledními zbytky sil sem uchopil nůž, co ležel zabořený v kusu zkrvavenýho masa, a zařízl se jím do rudýho koberce.

A pak…pak už si jen pamatuju opakovanou, ještě tisíckrát větší bolest, než jakou sem kdy zažil, a než sem ztratil vědomí, byl sem si jist, že nechutný a přespříliš intenzivní “křup“ značilo rozcupování mejch kostí…

Neviděl sem, neslyšel sem…spal sem? Ne!

V temným domě, opět jiným než předtím, ležel sem na zemi, bez nohou a bez paží, jen jako kus syrovýho plesnivýho masa. Kdokoliv by do mě mohl pro vlastní potěšení kopnout. Kdokoliv by mi mohl zabodnout kůl do těla. Kdokoliv…ale ne von! Proč jediná osoba, která tu byla, musel být zrovna von? A snad o to horší, že v jeho bláznovstvím zaslepenejch očích sem viděl chuť experimentovat. A taky proto sem začal křičet, když vytáhl špinavou jehlu s neznámou tekutinou a bez milosti mi ji zabodl do srdce.

V ten ráz jako by se tisíc žiletek zařízlo do mýho těla a dusila jej pod neustálým tlakem. Bolest, která mnou proklouzávala od hlavy po pas, se nedala popsat - snad jako když vás rozválcuje kombajn.

Křičel sem, tedy aspoň myslím, že jo, protože pár minut po vstřiku neznámé látky sem totiž zcela ohluchnul.

Avšak i přes temnotu v mých očích sem viděl ty ďábelský krhavý oči. Jedno modré a druhé zelené.

„Mami!“ křičel sem hned po svým probuzení. Pche! Jak malej kluk, div že sem se nepochcal do deky. Křičel sem a celý zpocený si prohlížel tělo. Rozhodně sem netušil, zda sem si naleznutý modřiny způsobil sám. Ani sem nevěděl, kde se vzal šrám na mý noze, ale jistý bylo jedno. Ta věc, ta stvůra stojící na prahu mýho pokoje nebyla osoba, kterou sem tak úzkostlivě volal.

    A v druhej okamžik svýho prozření sem poznal, že zašitá huba a ďábelský oči mě již nikdy víc nenechaj poklidně usnout, neboť noční můra, o které se mi tu noc zdálo, se na mě podepsala a nedala se smazat.

Co teď vím, je jedna věc. I když ta stvůra nebyla moje matka, i když mě můj pronásledovatel stále sledoval a i když sem měl den co den ruce pošpiněné krví, počal sem věřit v nadpřirozeno a doufat, že se i přes několikero vražd i tak dostanu do nebe, jakožto lidský očistec, chránící lidstvo před sebou samým….

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.