Zámecký lapič

Žánr: Tragédie, psychologické

Varování: Násilí, vražda, nekrofilie

Věková hranice: od 15ti let

Obsah: Když se člověk snaží najít sám sebe. A když ho nakonec jeho posedlost přemůže...

...

Cítím to. Je to tady. Je to tu.

To napětí. Ten nedočkavý pocit. Ta touha!

Cítím to, cítím! Chci tomu vyjít vstříc. Ano, musím tomu vyjít vstříc. Musím jít a dopomoct tomu. Nesmím to v sobě dusit. Nesmím to ztratit. Je to lákavé…tak moc. Chci to. Musím to mít!

…

Byla noc. Ulice byly tiché a prázdné. Chladný podzimní větřík vanul pokojným městem a nadzvedával odhozený pytlík od bonbónů. Hnal jej před sebou. Točil jím ve vzduchu, tančil s ním. Jediným svědkem toho vášnivého tance byl měsíc schovávající se za bledými táhlými mraky. Zář hvězd byla utlumena pouličními lampami. Město spalo.

Po jedné zapomenuté stezce, vedoucí přes zámecký park, šel opuštěný chodec. Loudal se. Nenadzvedával nohy, ale šoupal jimi o poničený chodník. Míjel jednu lavičku za druhou a vychutnával si osvěžující vůni přicházejícího deště. Přešel obrovský rybník, jenž byl klenotem města. Loďky se na jeho břehu houpaly v rytmu vln, narážejících do jejich přídí. Byly k sobě spojeny pevnými lany. Houpaly se ze strany na stranu. Houpy houp. Houpy houp…

Za mužem ve středních letech se nesl dlouhý tajemný stín, který měnil podle lamp svou pozici. Jednou svého majitele předběhl, podruhé mu byl v patách. Přeběhl jej a zase mu byl v patách. Znova a znova. Stereotypní proces, který dokázala zastavit jen změna směru chůze.

Muž šel shrbeně a trochu se motal. V dlani mu při nárazu o zip kožené bundy zacinkala prázdná láhev od vína. Držel ji ledabyle za hrdlo jen ukazováčkem a prostředníčkem. Malátně se ploužil mezi stromy a zabloudil i tam, kam světlo lamp nedosáhlo.

Tma. Byla tam tma a hlučné ticho. Přesně takové, kdy se nic neozývá, až z toho bolí uši, jak se člověk snaží něco zaslechnout. Ale nebylo co slyšet. Možná se ve větvích stromů mihla veverka. Možná mu mezi nohama prošmejdila krysa, ale nic z toho neslyšel.

Prásk!

Upustil láhev a ta se roztříštila na milion kousků. Ten rámus by probudil i mrtvého. Střepy se rozsypaly po celé šířce úzkého chodníku a odrážely v sobě svit měsíce, který přes mračna pohlédl na nocí pohlcený svět.

Muž šel dál. Nenechal se tím kraválem nijak vykolejit. Vítr narážel do jeho hrubé neoholené tváře a útočil na jeho unavené oči. Vypadal staře. Zmoženě. Vysíleně. Utrápeně…

Svraštil čelo. Vzpomněl si na staré časy. Na doby, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Teď už to ale bylo pryč. Jeho shrbená bedra toho na sobě již víc neunesla. Docházely mu síly. Pomalu se začal vzdávat sám sebe. Neviděl žádnou cestu. Už před ním nestály ty mládenecké ideje, jež jej udržovaly při životě.

Položil si obličej do hrubých poničených dlaní. Nadechl se a vydechl. Nadechl se a vydechl. Nadechl se a…vydechl. Srdce mu poplašeně bilo. Ani litry alkoholu ho toho pocitu nedokázaly zbavit. Nechtěl víc, než svobodu. Nechtěl víc, než zpátky svůj bezstarostný život.

Ale co bude dál? Vyslyší ho někdo? Pomůže mu někdo?

Už tu nikoho neměl. Nikdo nepřijde. Nikdo ho nepoklepe po rameni a nepoplácá přátelsky po zádech. Nikdo mu chlácholivě neřekne: „To bude dobrý.“

Zastavil se. A společně s ním i celý svět. Malý suchý lístek, držící se z posledních sil na větvi, odpadl k zemi. Stejně jako on brzy odpadne. Už ho tu nic nedrželo…nic. Jen ta touha. Ta ničivá zlá touha, která vše jenom komplikovala. Ten ubíjející pocit, který musel zaplnit něčím krásným. Potřeboval ze sebe dostat to zlo. Potřeboval se vybouřit. Otupit.

Byl zničený. Únava zmáhala jeho mysl, ale tělo jako by tomu odmítalo podlehnout. Chtělo to. Stejně jako on. Cítil to ve vlastních kostech. Cítil to v sobě. Pukalo to v něm, snažilo se to prodrat ven.

Co měl dělat?

Šel dál. Chlad si k němu našel cestu přes rozepnutou bundu. Otřásl se. Musel to udělat. Potřeboval to udělat. To jediné…už jen to…jej drželo při životě.

Měl ztuhlé tělo. Bolel ho každý krok, přesto v tom pohybu neustal. Z ničeho nic se rozeběhl. Šlo to. Najednou to šlo. Kolena mu do mozku vysílala štiplavou bolest, ale on to ignoroval. Nehodlal se tím nechat odradit. Znovu to přišlo. To vzrušení. Potřeboval dosáhnout uvolnění. Potřeboval se nutně dostat z objetí deprese. Utíkal. Běžel. Dech mu nestačil, ale nezastavoval.

Konečně vyšel z parku. Vzduch tu byl najednou hřejivější. Nic se nezdálo nemožné. Všechno šlo…všechno. Stačilo jen málo. Pouze najít…vhodný cíl.

Šel do centra města. Měl hlad. Prošel okolo non-stopu, ale nezastavil se v něm. K ukojení své lačnosti potřeboval něco jiného. Něco…jiného.

Konečně to našel. Konečně to, co celou dobu hledal, spatřil před svými zraky. Oči se mu rozzářily. Pohaslý plamen v něm opět zažehl. Viděl to. Viděl. Nesměl to pustit. Musel to okamžitě získat.

Vyhublá čtyřicátnice na něj vyjeveně zírala. Měla odrostlé mastné blonďaté vlasy, pocuchané od větru. V obličeji byla seschlá. Odpudivá. Ve vyzáblých prstech, zakončených sytě rudými gelovkami, svírala dlouhou cigaretu a druhou rukou si přidržovala starou prošoupanou kabelku. Hustý umělý kožich jí kryl vrchní část těla. Tu spodní část měla zakrytou černou minisukní a kozačkami. Rty se jí zkroutily do úsměvu.

„Tak co, kohoutku, chceš si zakokrhat?“ pronesla chraplavým hlubokým hlasem a koketně na něj zamrkala. Muž se ani nehnul. Ústa měl pootevřená, z jednoho koutku mu tekla slina. Stékala mu po bradě a z té ke krku, kde se vsákla do límce od košile. „Tak pojď, zlato, mamka ti hlavu neutrhne.“ Zasmála se tak, že světu ukázala své nezdravě žluté zuby. „Nekoušu.“

Muž k ní pomalu přišel. Nedokázal strhnout zrak z jejího krku. Jak se krásně prohýbal při každém jejím polknutí. Jak se perly, zavěšené na něm, rozhoupaly vždy, když promluvila. Pohlédl jí do očí. Byly přelíčené. Modré stíny ve světlu lampy připomínaly velké kulaté modřiny. Suché rty měla přetřené červenou rtěnkou a pod ušima se jí klinkaly dlouhé náušnice.

„Kam půjdem, drahoušku?“ Položila si dlaň na stehno a poodhrnula si sukni. Víc toho nemusela říct. Lapila ho. Věděla to. Konečně měla klienta.

Muž jí opětoval pohled, pak hlavou mlčky naznačil směr chůze. A ona souhlasila. V parku to měla ráda. Byl tam klid a v noci tam nikdo neočumoval. Dneska si to rozdá s tímhle zoufalcem, ukradne mu peněženku a zítra bude daleko od tohoto města. Co nejdál, jak jen to půjde. Jo, to by šlo.

Cesta do parku mu ubíhala daleko rychleji, než když do něj šel poprvé. Žena mu na vysokých podpatích téměř nestíhala, ale nestěžovala si. Klopýtala za ním poslušně jako pes. Cigaretu dávnou vykouřila a zapálila si novou. Na nohou ji vyrašila husina.

„Je zima, kovboji, co takhle mě trochu zahřát?“ zasmála se. Ale on nereagoval. Šel dál za nosem. Přesně tam, do toho zastíněného místa, kde předtím upustil láhev. Ano, tam se mu líbilo. Tam nebylo vidět. Tam nebylo slyšet. Nic je nemohlo vyrušit.

Zastavil se. Tak rázně a bez jediného upozornění, že do něj žena, ztracená ve vlastních myšlenkách, narazila.

„Nemůžeš něco kváknout aspoň?!“ naštvala se. Byla zvyklá na ledacos. Lidé s takovými choutky většinou mlčeli. Styděli se za své jednání, a tak nemluvili. Odbyli si svou práci a zase si šli po svých. Jako by to bylo něco dokonale přirozeného.

Muž se na ní otočil. V obličeji měl nečitelný výraz. Nebylo na něj pořádně vidět, obklopovala je tma a tlusté kmeny stromů. Aniž by to čekala, na krku jí přistála mužská hřejivá dlaň. Zahekla. Byl to surový pohyb, který jí znemožnil dýchání.

„Co-to…“ dusila se. On nemluvil. Jen se k ní přitulil. Volnou rukou si rozepnul košili a zip od kalhot. Namáčknul se k ní a klínem se jí začal třít o stehno. Dech měl zrychlený. Jazykem jí oblízl od make-upu zbarvenou tvář. Jeho dech byl smrdutý. Páchnul jak síra.

Z očí jí vytryskly slzy. Kutálely se jí po tvářích a končily jí v hlubokém výstřihu. Cigareta spadla na zem do trávy, jen jemný kouř byl důkazem její přítomnosti. Větřík si pohrál s korunami stromů. Mračna se stáhla nad město a vítr zesílil.

„Pu-ghs-sť!“ zakvičela jak prase před porážkou. Muž v prstech drtil její panty. Donutil ji otevřít pusu dokořán. Strčil ji svůj jazyk hluboko do úst a plel její útroby. Žena se začala rdít. Hruď se jí poplašeně zdvihala ve snaze zalapat po dechu, ale neúspěšně. Chlap jí strčil dlaň pod triko a dobyl se až k její podprsence. Chytil ji za ňadro a silně ho zmáčkl. Znovu a znovu. Drtil její prs mezi svými prsty, až ji po tom dotyku zůstávaly otisky nehtů na kůži.

Strkala do něj pažemi, snažila se odsunout jeho dlaň, ale vše bezúčelně. Byla slabá. Oproti chlapovi, posílenému alkoholem, byla slabá jak muška. Už se přestala bránit. Ruce svévolně svěsila podél těla a nohy jí vypověděly službu. Poslední snaha o nádech…ne. Nic. Jen sípot. Naděje uhasla. Poslední vzpomínky na život, který vedla…a pak tma. Děsivá temná tma, doprovázená zpomalujícím tlukotem jejího srdce.

Když už necítil žádný odpor, pustil jí. Svalila se na zem jak loutka. Všechna vlákna byla přetržená. Byla rozbitá.

Ležela tam na té zemi, tváří zabořená do hlíny, a ani se nehnula. Triko měla vyhrnuté a sukni vysvléknutou ke kolenům. A on se namísto výčitek svědomí pousmál. Stáhnul si kalhoty i spodní prádlo a chytil do dlaně svůj naběhlý penis. Měl ho oteklý a vytékal mu z něj hnis. Nevnímal ale tu bolest, jakou mu způsobovaly jeho pohyby dlaní. Ne, cítil jen slast. Konečně. Po tak dlouhé době. Všechny ty starosti, všechno to trápení…utíkalo to pryč, daleko od něj. Opouštělo ho to. A zbyla po tom jen malá prohlubeň, kterou vyplnil svým chtíčem.

Honil si úd zběsile rychle, jeho erekce byla až bolestivá. V očích ho pálily slzy. Přesto vše se usmíval. Po dlouhých týdnech se opět usmíval. Měl radost. Byl nadšený. Potřeboval to uvolnění. Dychtil po tom uspokojení.

Drtil své mužství mezi prsty. Ničil sám sebe těmi pohyby, přesto nepřestával. Zahleděně zíral na mrtvolu u svých nohou. Nehýbala se. Ležela tam. Tak pokorně. Bez jediné stížnosti. Ležela tam a vlasy jí kryly její škaredou tvář.

Vykřikl do ticha noci. Orgasmus uchvátil jeho tělo. Vykřikl ještě jednou. A ještě jednou. Ječel. Řval jak zvíře.

Ejakulát dopadl na vlasy mrtvoly, ze kterých jí stekl na blednoucí obličej. Zasmál se. Bylo mu dobře. Konečně…se zase dokázal uvolnit. Bylo to chlácholivé a uklidňující. Prahnul po tom jako žíznivý po vodě. Byla to jeho strava. Bylo to pro něj vším. Tyto stavy, kdy dokázal nahlédnout do nejděsivější hloubky své duše a porvat se se svojí zodpovědností a strachem. Miloval to.

Z nebe se začal spouštět déšť. Dohořívající cigareta v trávě zasyčela, jak byla uhašena osamělou kapkou. Muž se zahleděl do nebe, ve tváři měl smířlivý úsměv. Dokázal to. Bylo mu krásně.

Ztratil se ve svých vzpomínkách. Snil o budoucnosti. Toužil. Teď mohl opět žít. Cítil, že to dokáže. Musel. Teď už na to měl zase sílu. Nadechl se a vydechl. Nadechl se a vydechl. Nadechl se a…vydechl. Studené kapky mu stékaly za krk a chladily jeho rozpálenou kůži. Stál tam tak sám. S pažemi volně visícími podél těla, a koukal do nebe. Už ani měsíc nebyl v dohledu…

…

„Kostra?“

„Ano.“

„Lidská?“

„Samozřejmě.“

„Žena?“

„Ano. Jedna z pohřešovaných.“

„Opět ten samý případ?“

„Bohužel.“

Zvuk vysílačky utichl. Mladý muž, téměř ještě mladík, si povzdechl. Svět byl opět o něco ošklivější. Jeho práce mu do mysli zase vehnala chmury. Ale věděl, že tuto cestu si zvolil sám. A teď musel začít jednat.  Byl to už čtvrtý případ za poslední měsíc. A bůhví, kolik jich budoucnost ještě přinese.

„Zámecký lapič.“ Zašeptal si pro sebe přezdívku zločince a zavřel spis o sériovém vrahovi, lapícím v zámeckém parku prostitutky do své přívětivé náruče.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.