Štěstěna

Slohový útvar: Úvaha

Věková hranice : ---

Obsah : Zamyšlení nad štěstím.

...

Byla jsem s tím obeznámena už kdysi. Je ironické, jak si smůla dokáže vždy najít i tu nejmenší skulinku v dokonalém plánu a vše pokazit.

Říkala jsem si: „Jde to nějak moc snadno.“ Ale nebrala jsem to v potaz. Zkrátka jsem si myslela, že se i na mě po tolika letech usmálo štěstí. Bohužel. Mysle-ti právem znamená nevědě-ti. A zde se to opět dokonale projevilo.

Je jedno, jak moc pobožný člověk je. Zda se denně modlí k Bohu a doufá, že se jednoho dne stane zázrak. Stejně tak je i jedno, zda znesvěcuje boží památku a znehodnocuje vše, co nám On, Vyvolený, dal.

Ne, nic se netočí kolem Boha, ke kterému upíráme zrak vždy, když je nám nejhůř.

Zkrátka, můžete se snažit, jak chcete, ale stejně nakonec neuspějete. Vše je to jen o štěstí. A štěstí přeje jen málokomu.

Pokud se narodíte v rodině, které se lepí smůla po pokolení na paty, tak je očividné, že jen stěží někdy v životě vyhrajete v loterii. Štěstěna je předurčena. Někteří si ji dokážou ochočit a nebrat ji v potaz, či si vůbec nepřipouštět svou vlastní smůlu. Ale co poradit typickému realistovi nebo pesimistovi?

Je vše skutečně tak snadné, vážený Optimisto?

Ráda bych někdy ochutnala teplé, nevychlazené štěstí. Zda by mělo sladkou chuť jako vítězství, které se mi již dlouhou dobu vyhýbá, nebo jako ten nejsmrdutější odpad, okolo kterého procházím vždy, když jdu do školy?

Těžko říct – máte s tím snad někdo zkušenost? A pokud ano, jste ochotni se o ni podělit?

Jasně, že ne. Štěstí – to slovo má mnoho významů, ale každý kdo jej dosáhl, si ho chrání. Anebo by si ho alespoň chránit měl. Pokud dosáhneme té zlaté hranice, kdy se na nás usměje úspěch, budeme těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Jenže co pak, až ta hranice zešedne a my zjistíme, že opět běžíme již doběhnutý závod? Změní se tehdy něco?

Podle všeho ano. Osud si dokáže pohrát s lidskými životy a kolikrát nadělat pořádnou paseku. A pokud ochutnáte víno z poháru vítězství, je jasné, že prohra již více nebude přijatelná.

Já už jsem si několikrát prošla všemi fázemi takzvané „trefy“ nebo „šťastné náhody“. Ale vždy jsem pak byla nakopnuta a pád na zem byl o to tvrdší, když jste věděli, co jste mohli mít, kdyby…kdyby se tohle nestalo. Kdybych tohle neudělala. Kdybych tam nechodila…

Kdyby, to je tak zákeřné slovo! Podporuje fantazii a dává iluzi, že by se události minulé daly vzít zpět. Vždyť kdo by nechtěl mít tlačítko s velkým rudým nápisem „storno“?

Ale ne. Nemá cenu se litovat. Sebelítost je ta nejubožejší forma psychického trápení a taky je nejvíce trefná. Nikdo nelituje toho, čím se neprovinil. Ovšem pokud šlápnete vedle a přeci jen něco provedete, neexistuje lepší trest, než právě lítost. Jenže litovat sám sebe – člověk se musí naučit ovládat se a vědět, na co má. Říká se, že vždy existuje nějaká cesta, jenže to je hloupé motto nějakého optimisty s myslí v oblacích.

Někdy je víc možností, ale sem tam se najdou i uličky, vedoucí do pasti. A pak už sebou můžete házet, jak chcete, ale stejně se z té pekelně zamotané sítě nedostanete.

A víte co? Právě tehdy Vám alespoň dojde, že je jedno, kolik dobrých skutků jste za život učinili, kolikrát jste se snažili být hodní na své okolí, kolikrát jste vyhověli každému, kdo Vás o něco požádal…všechno je to jedno.

I když budete ta největší svině pod sluncem, ale narodíte se v rodině štěstěny, nikdy neochutnáte porážku. Ovšem pokud to bude naopak a budete mít smůlu dennodenně nandanou na talíři, bude jen na Vás, zda si připustíte její trpkou a hořkou chuť, anebo zda si zacpete nos a zavřete oči a pokusíte se přes to přenést…

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.