Naděje

Žánr: Psychologické

Věková hranice: ---

Obsah: Když už v dohledu není žádná cesta, zbývá jediné - naděje.

...

 Byla temná hluboká noc. Úzký srpek měsíce vykukoval skrz hustá mračna, ze kterých na vyprahlou suchou zem klesala kupa bílého sněhu. Vítr si pohrával s jednotlivými vločkami a měnil směr jejich cesty, až se chvíli na to na zamračeném nebi konala nemalá chumelice.

 Pod tímto přírodním jevem kráčela schoulená postava v pouhé slabé mikině a špinavých teplákách - jak ji led na cestě několikrát podkopnul nohy. Vlasy ji vlály kolem hlavy jako vzteklí hadi a nezbedná ofina jí bránila pohledu na stezku, po které šla. Třásla se zimou a krok co krok bojovala s podlomením nohou v kolenou, které protestovaly proti silnému mrazu. Kolemjdoucí by jistě váhali nad osudem této dívky, neboť oděni v takovémto oblečení by v tuto roční dobu šli jen blázni, tuláci či vyhnanci. Smůla, že nikdo neměl stejnou cestu a děvenka tak byla odkázána samotě a povídání si s vánkem, šlehajícím ji do tváře třpytivé vločky a bičujícím ji po zarudlých lících.

 Jak tak tiše kráčela a klopýtala nohama, čím dál větší počet stromů ji napovídal, že již není na cestě z města, nýbrž v menším lesíku, ve kterém nalomené kousky větviček hrozily ranou do obličeje a větší větve, ohnuté pod hroudou sněhu, zlomením se a pohřbením pod svou váhou cestovatele, kráčející pod nimi. Hromady sněhu ji smáčely nohavice až po kolena a vločky tály hned po dopadu na její mikinu a vpíjely se do promokavé látky. Netrvalo to dlouho a měla celé oblečené promočené. Lepilo se jí na kůži a vyhánělo z jejího těla i poslední zbytky tepla, jenž si v sobě zachovávala třením dlaní o paže.

 Když ani po dalších minutách, které ona pociťovala jako celé hodiny, nenašla konce svých cest, zesláble padla k zasněženým kořenům starého vysokého stromu. Schoulila se do klubíčka, kolena si přitáhla k bradě, a aniž by přemýšlela nad osudem, který ji pod nebezpečně se klátícím stromem mohl čekat, pokud by pod ním zůstala příliš dlouho, zavřela smířeně oči a představovala si teplo domova a vynikajícně vonící vánoční večeři. Prsty měla tak promrzlé, že už jimi nemohla vůbec hnout, a nohy už tuplem necítila. Omrzliny se hemžily na jejím těle, jí to však nezajímalo. Držela se svých představ o pohodových a veselých Vánocích a nezabývala se situací, ve které se právě nacházela.

V této pozici dokázala vydržet celé minuty. Dlouhé a chladné minuty, které jen vzestupňovaly mráz a zasypávaly nehybné tělo sněhem.

Usnula snad? Nebo proč se nehýbala? Zmrzlá, hladová, vyčerpaná…mrtvá?

Nikoliv. To jen se zavřenýma očima dumala nad tím, co dál.

Vstát?

Nechtěla, lenost jí otupila mysl.

Zůstat sedět?

Pravda, to by přijala s otevřenou náručí, zdravý rozum ji však našeptával, že umrznout v čase vánočním by pro její rodinu nebyl nejhezčí dárek. A tak, aniž by si pokládala další zbytečné otázky a přemýšlela nad odpověďmi, pomaličku, za opírání se kmene stromu za svými zády, vstala a s bolestí drtící ji zmrzlé tělo přiměla své nohy jít. Jít dál a dál, dokud nenarazí na vhodnou skrýš, či nenajde místo k odpočinku.

 Krok co krok ji opouštěla naděje. Co se zpočátku zdálo jako lehký cíl, nyní nabralo nedosažitelných obrátek a z dětské naivity se vyklubal panický strach.

Umrznu tu? vířilo ji hlavou. Ptát se nahlas nemohla, neboť popraskané a zmrzlé rty ji nedovolovaly sebemenší pohyb. A tak s otupělou myslí a bolestivě zmrzlým tělem putovala dál, leč pomaleji a zmoženěji, ale přeci jen to ani tehdy nevzdala a s posledními zbytky sil se doplazila až do středu lesa, kde narazila na svou novou naději.

 V okamžiku, kdy spatřila malou mysliveckou chatu, již léta nepoužívanou a trochu ztrouchnivělou, se v ní rozplesalo celé nitro. S přerývavým dechem zrychlila a leč jí pohyb činil bolest rovnou zářezům nože do masa, rychle přispěchala k uzamčeným dveřím a v pudu sebezáchovy do nich začala bušit pěstmi, snažíc se vylomit starý zrezavělý zámek.

Neslyšela křupání kostí ani jehličky bolesti nafukující jí klouby, v hlavě měla jedinou myšlenku: Co nejdříve se dostat do chatrče, rozdělat oheň a při trošce štěstí možná nalézt i nějakou konzervu, zbylou po původním majiteli.

 S netrpělivostí popošla zpět k lesu a zpod moře sněhu vyňala silnou větev. Leč byla těžká a vykluzovala ji z rukou, došourala se s ní zpět ke dveřím, do kterých v zuřivosti počala kládou opět bušit.

 Dalším štěstím v malém mžiku byl onen léty zesláblý a poničený zámek, který po několika dalších ranách konečně povolil, vpouštěje do chaty zmrzlé tělo.

 Dívka ponechala zuboženou větev na sněhem pokryté zemině a rychle vběhla do chladem prolezlé boudy. V nerozhodnosti začala bloudit, nevědouc, zda nejprve hledat jídlo, či rozdělat oheň. Když pak narazila na ohromný krb, bylo rozhodnuto. Poslední suché zbytky větví, postavené u kamenné stěny, byly odkázány k okamžitému spálení, vyvstávala zde však další otázka – jak rozdělat oheň bez pomoci zapalovače a sirek?

A jelikož se už nezmohla na hledání zápalek, vzdala svou snahu o vzkříšení špetky tepla a znavená padla do zaprášeného křesla, prolezlého moly a roztoči. Ruka ji padla k zemi, na které našla pohozenou děravou deku. Ihned si ji přes sebe přetáhla, shrbila se do nepohodlného lehu a zavřela oči. Netrvalo to dlouho a usnula.

Bouře, sníh, bolest, zklamání, strach, beznaděj, utrpení…útržky minulosti? Pokud ano, co bylo příčinou náhlého tepla? Čí byly dlaně, hřející ji na tváři? A odkud se vzalo náhlé světlo, budící rozespalou mysl?

„Padla jsem do náruče anděla?“

Ztěžka otevřela oči. Pohled měla zatřený, i tak však dokázala ve stínu místnosti rozeznat cizí siluetu. Nejprve ji polila horkost, jak nevěděla, kdo cizinec je a za jakým účelem sem přišel, když se však obraz rozjasnil, starosti zmizely jako mávnutí proutkem.

„Anděl?“ usmála se osoba.  „Nikoliv.“

Ne, tomu ona nevěřila. Zvonivý hlas, znějící jako veselý řinkot vánočních zvonků - tak krásný, hravý a kolébající k spánku. A co teprve to teplo? Vyzařovala ho ona, ta neznámá osoba, tak lehce si získávající dívčinu důvěru?

 „Kdo tedy?“ pohnula hlavou, čehož ihned zalitovala. Připadala si, jako by jí někdo do lebky zabodl ostrý střep a kladivem ho do ní ještě víc zabouchával.

 „Kdo ví?“ tajemný úsměv, odhalující dvě řady bílých rovných zubů. „Spíš mi prozraď Ty, kdo jsi, co tu děláš a proč v bouři, při bezmála patnácti stupních pod nulou, cestuješ v chumelici jen v lehký mikině?“ Stál před ní a hleděl jí do tváře. I ona jej sledovala, její zrak byl však stále příliš rozostřený, aby mohla rozeznat cizincovu tvář. Usmála se však, neboť jako bohové vkládají lidem naději do myslí, ten muž ji nyní tiskl do její rozbolavělé duše. Duše, která při pohledu do neznámé tváře lehce nadskočila a rozbušila její srdce tak rychle, jako by nepatřilo člověku, nýbrž malému skřivánkovi, zpívajícímu za dlouhé studené noci milostné písně trnatým růžím.

 Na otázky neodpověděla, namísto nich si oněměle prohlížela mužskou postavu v béžovém svetru a dumala, nač ji muž nadává, když ani on na sobě nemá pořádné oblečení. V další chvíli ji došlo, že přikrývka, pod kterou se celou dobu krčila, je obohacena teplou bundou. Zmateně koukala na kus oblečení, hřející její studené tělo, a pak pohled stočila k návštěvníkovi a s nevyřčenou otázkou pootevřela rty.

 „Jsi jen člověk, dítě,“ vyřkl muž. „A člověk potřebuje teplo, jen kus hadru mu k němu nepomůže!“ Zvýšil hlas, i přesto však zněl tak klidně, jakoby utěšoval zatoulané malé hříbě a dopomáhal mu najít cestu zpět k matce.

 „Ano, jsem jen člověk…a ten chybuje. Dnešek je proto jednou velkou chybou…“ odpověděla mu, v hloubi srdce si však připadala jako malé dítě, kterému bylo vynadáno za neposlušnost…avšak pravda - ona byla neposlušná.

 Muž popošel dál, směrem ke stolu, na kterém ležel cestovní batoh, nafouklý hordou věcí, co doň byly za pomoci hrubé síly nacpány. Vyndal kus chleba a dva plátky sýru.

Dívka mezitím pohlížela do rozbouřených ohnivých plamenů v krbu a naslouchala praskání dřeva. Neptala se, kdy byl oheň počat, ani ji nezajímalo, kde se vzaly další kusy dřeva u kamenné zdi. Jen hleděla do těch zlověstných plamenů a přemítala si v hlavě své budoucí kroky - zda se vrátí zpátky domů, nebo bude pokračovat ve své cestě.

Na hruď si více přitiskla teplou koženou bundu, zvnitřku prošitou huňatou ovčí vlnou, a nasála příjemnou vůni, co ji lechtala v nose a nutila znova a znova se nadechnout – uklidňovalo ji to.

„Tady,“ před zrak ji padl krajíc chleba se sýrem. Nejprve si jídlo nedůvěřivě prohlédla, poté koukla cizinci zmateně do tváře a nakonec nabídnutý kus přijala a bez většího rozmýšlení jej začala uždibovat, aby si co nejdéle v ústech udržela chuť potravy a především aby ji žaludek neudělal z dlouhodobého hladovění kotrmelec.

 „Děkuju,“ nesměle ujídala, oči zařízla do dřevěné podlahy. Cítila se zvláštně. Ačkoliv muže vůbec neznala, nenašla jediný důvod mu nevěřit. Naopak jakoby mu zcela podlehla. Byla si jista, že kdyby jí od něj bylo řečeno: „Vezmi nůž a zabodni si jej do hrudi,“ zcela jistě by to udělala, neboť by neviděla jediný důvod, proč ne. A to ji právě trochu děsilo. K lidem byla spíše odtažitá, nebylo u ní zvykem takto někomu “padnout“ do náruče.

„Co tu vlastně děláte?“ nakonec protnula příjemné ticho, aby něco vyzvěděla.  

Až nyní, kdy se postavil před ní ke krbu, si jej mohla pořádně prohlédnout. Na co se její oči jako první zaměřily, byla štíhlá postava. Kratší vlasy a temné oči, skrývající v sobě nespočet tajemství.

 „Jsem cestovatel, ale bez map a kompasu daleko nedojdu. Ztratil jsem se v lese, když mi vítr strhl mapu z dlaně a kompas začal poblázněně točit ručičkou na všechny světový strany. Nejspíš mi do něj napadal sníh,“ povzdychl si sklesle. „Pak jsem v dáli uslyšel rány,“ pokračoval, „šel jsem teda směrem, odkud ten rámus vycházel, a narazil na tuhle chatrč. A v ní?“ podíval se jí do očí. „Malá zatoulaná holka, tulící se ke kusu neidentifikovatelné látky.“ Pousmál se. „A teď ty. Řekni mi, co děláš sama v tuto noční hodinu v tomhle lese?“

 Děvče váhalo. Kolébalo sebou dopředu, dozadu, snad aby si vytvořilo více tepla, nebo ji to jen pomáhalo v přemýšlení, každopádně když uběhla celá minuta od daného dotazu, jen odpověděla otázkami, kterým člověk s bezstarostným životem nemohl rozumět.

 „Je špatný utýct, když není světla na konci tunelu? Je hloupý házet knihu do ohně, když nejsme schopni pochopit její děj? Je správný vyznávat víru, která nás uvede do hrobu?“ Podívala se naň svýma kočičíma očima, tak tajemnýma a uzamčenýma, jako kdyby na bedrech nesla všechny hrůzy světa. Překvapením bylo, že muž neucouvl. Ani o píď. Hleděl zkoumavě do utrápené tváře a leč si přál alespoň jedno z tajemství, co v sobě dívka dusila, odhalit, nehodlal naléhat. A to byla jedna z věcí, díky které si dívku získal. Nevyzvídal, jen poslouchal. Nenapomínal, jen radil. Neodsuzoval, jen se snažil pochopit. A takových lidí bylo na světě sakra málo…

 „Musíš být unavená,“ zašeptal do ticha, když v krbu uhasínaly poslední plamínky.

„Možná…trochu,“ přitiskla si k sobě víc teplou bundu, aby se mohla opět nadechnout té sladké kořeněné pánské vůně. Zavřela oči a představovala si svět, v jakém by žila, kdyby neznámého poznala dříve.

Muž zůstal stát na místě, jen se otočil směrem ke krbu, přemítaje si v hlavě jejich rozhovor. A když se pak po chvíli opět podíval do klidné spící tváře své mladé společnice, ucítil silnou ránu uvnitř svého těla, jako když kámen pukne pod úderem blesku, a v ten moment si uvědomil, že pouta, která jej celý život věznila, povolila.

Chytil se za hruď v místě, kde mu bilo srdce, a přiblížil se k děvčeti. Chvíli shlížel do jejího obličeje, a když si byl zcela jist, že je dívka již v říši snů, nechal padnout své dlaně na její obličej a polštářky prstů mapoval cestičku od spánku k líčku, až popojel ke rtům a - nechť se na něj bůh nehněvá -myšlenka, která mu vklouzla v ten ráz do hlavy, jej přinutila sen učinit skutečností.

Rty jemně přejel po těch dívčiných a ve sladkém opojení pohladil její dosud mokré vlasy. Dřív, než stačil učinit další chtíčný krok, se od ní odtáhl, naposledy pohlédl do její spokojené spící tváře a došel ke svému batohu. Začal si balit věci, neboť věděl, že zůstat zde déle, mohl by se přestat kontrolovat. Srdce mu bušilo rychlostí třepetajících malých ptačích křídel a říkalo: „Zůstaň,“ mysl však: „JDI!“

A protože dal vždy na svůj rozum, v rychlosti popadl teplou bundu a leč s lítostí pohlížel na zimou se chvějící dítě, oblékl si kus oblečení, vzal batoh na záda a utekl ze dveří pryč, rovnou do náruče silného větru.

Zima, chlad, bolest, tma…Kam zmizel můj hrdina? V černých nocích a zuřivých bouřích já opět sama usínám…

   Probudila se časně zrána. Promrzlé tělo vůbec necítila, hlava jako by byla terčem zuřivých včel a srdce vykonávalo svou činnost tak pomalu, jako by něco, či snad někoho postrádalo a bez toho nedokázalo dále bít tak svěže, jako tomu bylo předchozí noc.

„Zvláštní,“ pošeptala do ticha. Vždyť včera zde byl nezvaný host - kde je teď? Ten mladý muž, hodný, laskavý, milý a starostlivý. Kam zmizel?!

„Pane?“ zachraplala, hned se zuřivě rozkašlala. „Pane?!“ ovanula ji hysterie. „Pane!!“

Nic se neděje, dítě, opravdu nic. Jen zavři oči a nevzpomínej víc…

 Shrnula ze sebe deku a rychle se postavila. Před očima ji zbělelo a náhlá horkost polila její tělo. Klesla zesláble k zemi a přerývavě vydechovala.

„Pane,“ šeptala naléhavě, odpovědí ji však nebylo víc, než větřík narážející do profukujících oprýskaných oken a meluzína, nacházející si do chaty cestu špatně těsnícími dveřmi. S bolestí se chytla za hruď. Doufala…ano, ona poprvé za život doufala, že našla někoho sobě podobného. Avšak čím více vzpomínala, tím více pochybovala.

Byla jeho postava skutečná? Nebyl jeho hlas jen iluzí? Jídlo pouhou představou a bunda…ta krásně hřející bunda nasáklá mužovo vůní…byla to opravdu skutečnost?

„Prosím,“ pohlédla do stropu. „Nedělej ze mne blázna. Nehraj si se mnou už! Cožpak toho chce člověk tolik, když pouze hodlá najít někoho, kdo by jej považoval za sobě rovného?“

 Slzy. Byly to slzy, co dopadalo na zaprášenou dřevěnou podlahu. Kulaté perly si razily cestu po rudých lících a z brady skapávaly na zvlhlé dřevo, které již nedokázalo vcucnout více vody.

Lehla si na studenou zem a ignorovala průvan útočící na její holá záda. Opět zavřela oči a chvíli na to usnula…

Zvláštní zvuk…co to? Houkání…jako ve městě! Sanitka či policie…co to je?

 Silná rána z vedlejší místnosti nasvědčovala otevření dveří. Pět párů noh hned na to vstoupilo do příbytku a hledalo v pokojích uprchlé dítě. Úlevný povzdech obklopil obývací pokoj, kde na studené podlaze nalezli děvče. Možná to byla matka, možná otec, někdo ji však silně uchopil do náruče a houpavými pohyby ji kolébal ve svých pažích.

„Děkuju,“ šeptala ta osoba. „Děkuju!“

 A leč dívka spala a myslí byla v oblacích, něco přeci jen její smysly postřehly. Bylo to smělé: „Není zač. A příště si ji víc hlídejte,“ a náhlý odchod jedné osoby…těch známě šoupajících chodidel.

 Otevřela oči, aby pohlédla do tváře anděla. Otevřela je, avšak před ní se zřely jen známé uplakané tváře a ta jedna jediná, kterou tak moc chtěla spatřit, tam již nebyla…

 „Jsi vzhůru! Díky bohu!“ vzlykala jediná žena ve výpravě. Muži se šťastně poklepávali po ramenech a s úsměvem děvče objímali. Ale ona nechtěla jejich objetí. Ne. Ona toužila po té sladké, konejšivé kořeněné vůni, co ji provázela celou včerejší noc. Chtěla pohlédnout do očí muže, jenž ji tak netaktně zanechal opuštěnou v temném lese. A především, chtěla s ním mluvit. Zda mu vynadat za jeho náhlý odchod uprostřed noci, nebo jen vyzvědět jeho jméno, netušila. Jisté však bylo, že tím, kdo informoval rodinu o nálezu děvčete, nebyl nikdo jiný, než právě on…

…

 Byl tomu již týden, co nalezená dívka ležela v nemocničním lůžku. Na stolku vedle postele jí stála malá skříňka, obklopena květinami, sladkostmi a hracími kartami. Ani jedné z věcí však nevěnovala pozornost. Namísto toho hleděla z okna a žalostně si přemítala útržky vzpomínek na mužovu tvář.

„Modré oči? Zelené? Hnědé?“ nevěděla. „Štíhlý? Vousatý?“ přemýšlela.

Když pak hlavou zmoženě padla do nadýchaných polštářů, někdo zaťukal na dveře. Pozvala dotyčného dál a nechala ho dát hrst dalších květin na její stolek.

Sestřička, která se s pozorností táhla až sem, si jen závistivě povzdechla a rychle pokoj opustila. Dívce její pohled nedal a tak se ke květinám naklonila.

Nádherné voňavé kvítky rudé barvy, stažené stejně zbarvenými stuhami. A v té nádheře dopis.

Neváhala a rychle ho vzala do dlaní. Rozložila kousek papíru a prohlídla si krátký text. Chvíli ji dělalo potíž rozluštit kostrbaté písmo, když se však přizpůsobila stylu psaní, začetla se.

  „A tak smolař byl zachráněn v tajemném lese, kde mladá dívka na bedrech štěstěnu nese.“

Nepochopila, avšak něco v ní jako by vědělo. Jako by tušila, od koho květiny jsou.  Jako by věděla, že neznámý je jen pár krátkých metrů od ní a váhá, zda do pokoje vstoupit nebo ne.

A leč jej na chvíli skutečně ovládla touha dveře otevřít a vejít do nemocničního pokoje, otočil se na podpatku a s vráskou na čele odešel…

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.