Zlatovláska

Žánr: Tragédie

Varování: Tragédie

Věková hranice: od 15-ti let 

Obsah: Hluboká deprese...

...

Ve stínu dvoupatrového domu stála neznámá silueta. Už podle postavy se nemohlo jednat o nikoho jiného, než muže - odhodlaného muže.

Jasná měsíční zář dopadala na jeho starostmi zvrásčenou tvář, hnědé oči prozrazovaly obrovské trápení a bolest.

Moje malá princezno, jsi nádherná! Tvé dlouhé zlaté vlasy, modré oči, plné rty a sladce rudé líce…moje drahá panenko, budeš navždy mou princeznou!

Neschopný logicky uvažovat vykročil na liduprázdný chodník. Tichý větřík nad ním hravě proletěl, okamžitě však změnil směr své cesty a zmizel pryč - pryč, co nejdál od nebezpečné zbraně, kterou nemyslící tvor svíral v dlani.

Krásko, pojďme si hrát! Obléknu ti krajkové šaty, ty, co máš tak ráda! Uvidíš, jak se hned budeš cítit lépe!

Bez rozmyslu pokračoval ve své trati. A cíl? Ten byl jasný.

Šedá vilka naproti němu, co se nenápadně schovávala do šera noci, avšak před ním se skrýt nemohla…on ji znal až příliš dobře na to, aby se před ním vytratila!

Sluší Ti to! Moc! Jsi nádherná, moje panenko. Co takhle se povozit v kočárku? Souhlasíš? Skvělé!

     Krok…krok…krok…krok…

Pomalu a plíživě se přibližoval k onomu domu. Neviděl, neslyšel. Byl zaslepen touhou po odplatě.

Snadno překročil zavřenou branku a vkročil do rozlehlé zahrady, zimou již ochuzenou o barevné kvítky tulipánů. Netrvalo mu to dlouho a už stál před dubovými vchodovými dveřmi. Snad by měl jako každý normální host zaťukat a dožádat se povolení vejít do domu, ale proč by to dělal? Měl by snad vrah oznamovat svůj příchod?!

Koukej, Zlatovlásko, ty stromy jsou nádherné! A hleď, sedmikráska jak z pohádky, co na nás hledí ze zelenkavé trávy! Krása, nemyslíš?

Nacvičeným pohybem odemkl jednoduchý zámek a tiše jako myška vstoupil do chodby. Zalekl se vlastního odrazu v zrcadle naproti dveřím - zalekl se svého šíleného pohledu.

Ne! Nemohl se začít bát! Nemohl! Již dlouho na tuto chvíli čekal! Již dlouho tento vpád plánoval! Teď se nemohl zastavit, prostě ne!

A koukej! Růže! Počkej, utrhnu Ti jednu! Uvidíš, jak krásně se Ti bude vyjímat ve vlasech!

AU! Hloupý trn! Proč teče mi krev z prstu? Princezno, to bolí.

Kuchyně, obývák, předsíň i koupelna – vše prošel, avšak na cíl stále nenarazil. Ovšem - schodiště! Kam jinam, než do ložnice by mělo vést?

Potěšený úšklebek zohyzdil jeho tvář. Nebál se vyjít neznámé schody. Pomalu sunul nohy po rozviklané podlaze, dech napnutý a smysly nastražené.

Ne! Teď jej nikdo nemohl zastavit! Nyní ne!

Krev přestává téct, Zlatovlásko…ale co ten pán? Kdo je to? A proč nabízí mi bílý kapesníček? Ach, chápu! Jak jen je hodný, že mi jej půjčuje, abych si jim utřela krev z dlaně. Měla bych mu poděkovat!

Poslední schod a chodidlo přistálo na prvním patře. Lstivý úsměv se rozzářil na staré tváři, jakmile spatřil pootevřené dveře a z nich sladce vycházející klidný dech – v tuto chvíli znějící jak sladká ukolébavka.

Jak rád poslouchal dech své dcery, když mu usínala v náruči? NE! Nemůže na ní myslet…ne teď.

Opuštěná slza mu stekla z tváře k bradě. Setřel ji a zakousl se do spodního rtu, aby si dodal odvahy. Tiše otevřel dveře a vešel do ložnice. Obrovské okno bylo rozevřené, díky čemuž do místnosti proplouval studený vzduch a hravý větřík, který nezbedně cuchal záclony. Na rozházené posteli se zřely dvě osoby, muž a žena.

Proč mi ten pán nabízí ruku? Proto, abych jej následovala? Mám, Zlatovlásko? Maminka mi přeci vždy říkala, abych nikam nechodila s cizími lidmi, ale když…tenhle pán má tak krásný úsměv a nevypadá, že by byl zlý. A slíbil mi zmrzlinu, víš? Tak proč bych neměla jít?

Ruka se mu třásla, jak opatrně postupoval blíže k posteli. Cítil mravenčení v dlaních a napětí, jež v něm vyvolávala čím dál kratší vzdálenost. Byl už tak blízko!

Pohlédl do tváře té stvůry. Muž kolem čtyřiceti let, vlasy hnědé, místy protkané šedí. Spal nahý, stejně jako jeho choť na druhé straně postele. Jak ironické, že dnes ti dva prožili svou poslední noc!

Vidíš? Říkala jsem Ti, že je to skvělý nápad. Ta zmrzlina je výborná! A víš co? Říká, že mě odveze autem domů…pojedu s ním a ty se mnou! Kočárek tu necháme, vždyť ta milá paní u pultu slíbila, že si ho zde klidně můžu vyzvednout až zítra…akorát mě děsí ten její pohled. Jak se zdá, ta paní a ten hodný pán se znají…skoro jak moje maminka a tatínek! To mi připomíná, že za chvíli bude večeře. No vidíš to! Nebýt těch hodných lidí, ani bych ji nestihla! Tak pojď…už na nás čekají před cukrárnou!

Ruka se zbraní vylítla do vzduchu a rychlým švihem se zabořila do bílé deky. Ach, jak sladce zněl nyní tento zvuk? Jak krásné bylo vidět děs v rozevřených očích polonahé ženy, která se díky posmrtnému škubnutí svého manžela probrala?

Počkat, Zlatovlásko, co je to za dům? Ten neznám! A kde je maminka a tatínek? Já nechtěla sem, ale domů! Proč mě tedy proti mé vlastní vůli tahají dovnitř? Zlatovlásko, prosím, pomož mi! Co to má znamenat? Co se to děje? Kde to jsem? Já chci domů! Maminka a tatínek už čekají s večeří!

Ignoroval hysterický řev a postupoval blíže k ženě, která se nyní zděšeně krčila v koutě místnosti. Nadzvedl pravou ruku a snažil se nevnímat svůj zakrvácený rukáv a nůž, po rukojeť potřísněný krví. Zamotala se mu hlava z toho pachu. Nikdy krev neměl rád, ale když bylo nutné učinit spravedlivost, byl schopen proto udělat vše!

To bolí! Moc to bolí! Bojím se! Proč mě svázali silnými provazy a nechali v opuštěné místnosti bez světla? Princezno! Zlatovlásko! Pomoc! Já chci domů! Prosím, domů!

Chytil ženu za vlasy a neostýchal se jí jimi škubnout. Zakvílela bolestí a ještě víc se rozplakala. Prosila a škemrala, avšak muž ji neposlouchal. Chtěl jen jedno – ukončit její život a pak si sám vzít ten svůj.

Ruka se napřáhla a v pravidelných intervalech začala narážet do křehkého těla pod sebou. Karmín skvrnil světle žlutou stěnu a ničil drahý koberec. A když už nedopadala na zem pouze krev, ale i kusy vyříznutého masa, zklidnil vrah svůj dech a vyčerpaně klesl vedle mrtvoly.

Maminko! Tatínku! Kde jste?! Prosím, pomoc! Já se bojím toho nože! Chci, aby dali pryč ty kleště a jehly! Maminko! Tatínku! Pomozte mi přece!

Na uplakané tváři se zřely výčitky. Vždyť zabil! Dnes zabil a nečinilo mu to žádný problém…tak proč ta bolest v srdci?

Proč asi, ty hlupáku! Vždyť stal ses jedním z nich! Raději si taky vezmi život, ať nemusíš koukat na svou tvář do zrcadla! Ať se nemusíš každé ráno probouzet s myšlenkou na krev, co máš na dlaních…ať nemusíš ženě vysvětlovat, proč nůž, kterým ti dnes krájela zeleninu k večeři, svíráš v rudé dlani.

Ukonči to! Nemysli! Tvá budoucnost už se beztak nedá změnit. Zavři oči a nech proklouznout ostří svým zápěstím! Klidně seď, opřen o holou stěnu, a vzpomínej na svou malou dcerušku. Na své jediné dítě, které jsi s láskou vychoval. Na svou jedinou dceru, o kterou jsi s radostí pečoval…na své jediné dítko, které zabili dva vrazi, ležící nyní nehybně v téhle krví nasáklé místnosti…

A když pak přijeli policisté na místo činu, našli jen hnědovlasou dívku probodanou noži a jehlami. Dva prsty měla modré, jak se jí je snažili kleštěmi odštípnout, rty měla slepené izolepou, jak se snažila chudinka bránit a křičet o pomoc. A šrámy…mnoho šrámů, co zohyžďovaly její dětské tělo…
K tomu všemu však nalezli v její náruči něco neposkvrněného. Byla to panenka, kterou se vlastním tělem snažila chránit, a v posmrtné křeči jí zůstala zaklíněna v pažích…

To Zlatovláska – drahá panenka, která na ni měla dávat pozor, teď zlomeně hleděla na bledé tělo a tiše plakala, neboť přišla o maminku a svou jedinou kamarádku. To panenka utápěla se v žalu, avšak neuvědomila si, že maminka a tatínek mezi tím spáchali sebevraždu…